Souhra dvojčat? Víme o sobě, líčí Pérez. Začínali v Barceloně
Foto: Martin Voltr
Dorostenci Liberce se vymanili z řad zranění a s plným kádrem v únoru zářili bez porážky. Výrazným ofenzivním tahounem je i Jaromír Pérez, jenž pochází ze španělské Barcelony a užívá si možnosti hrát se svým dvojčetem.
Od února jste se v nadstavbě výsledkově hodně zvedli. Čím to je?
Ze začátku nadstavby jsme nehráli v plné sestavě, bylo hodně zraněných kluků a někdo hrál i za juniorku, ale teď už jsme poskládali celý tým. Hrajeme všichni společně a plníme všechny věci, co nám říká trenér. Snažíme se hrát ten jeho systém a máme i trochu štěstíčka. Hrajeme týmově a navzájem si pomáháme.
Na čem máte založený systém?
Trenér nám říká, že máme hrát hodně agresivně a bruslit. My se snažíme plnit všechno, co nám říká. Hlavně ale musíme hrát celých šedesát minut a nepřestávat v půlce zápasu, což se nám stává hodně. Přijde mi, že vždycky první třetinu začneme dobře, ale trochu se uspokojíme a do druhé třetiny polevíme. To není úplně nejlepší.
Cítíte vítěznou náladu?
Určitě, máme se tam všichni dobře. Trénuje se nám lépe, když máme sedm výher za sebou. Tréninky jsou zábavné a všechny baví. Užíváme si to. Všichni se cítíme dobře a snad to vítězně i dohrajeme. Chceme se dostat co nejdál a vyhrát titul.
Se svým individuálním přínosem pro tým jste během celé sezony spokojený?
Jsem hlavně rád, že teď vyhráváme jako tým, o který mi jde nejvíc. I za individuální body jsem ale rád, když dostávám čas na ledě. Na začátku sezony se mi hrálo dobře, byl jsem na reprezentačním kempu, kde jsem byl rád a kde mi to hodně pomohlo, to byl vrchol sezony. Pak jsem byl měsíc zraněný, nemohl jsem hrát, takže jsem se do toho dostával. Teď se mi líbí, jak hrajeme.
„Bylo to těžké hlavně na psychiku, ale dostal jsem se z toho a teď jsem rád, že vyhráváme.“
Do zápasu jste nezasáhl na přelomu kalendářního roku skoro dva měsíce. Co se vám stalo?
Měl jsem zraněný hamstring a pak ještě něco s rukou. Byl jsem naštvaný, že jsem nemohl hrát. Vždycky, když se koukám na kluky, jak vyhrávají, štve mě, že tam nemůžu být s nimi. Bylo to těžké hlavně na psychiku, ale dostal jsem se z toho a teď jsem rád, že vyhráváme.
Z pohledu bodů máte ve výkonech trochu výkyvy. Tušíte, proč to tak je?
Přijde mi, že v zápasech mám hodně šancí, ale moc je neproměňuju. Ve Varech se mi to ale zrovna povedlo. Někdy prostě nemám body, kdybych ale proměňoval více šancí, měl bych výkony konstantní. Bylo to tak lepší.
Foto: Martin Voltr
Proti Energii jste nasbíral opravdu vysokou bilanci 5+1. Jaký to byl zápas?
Tak z mojí stránky to bylo dobré stejně jako z pohledu týmu. Byl jsem rád, že mi tam všechno spadlo a mohl jsem po dlouhé době dát hodně gólů. Měl jsem i trochu štěstí a kluci mi pěkně nahrávali. Byl to asi můj bodově nejlepší zápas, něco takového se mi povedlo možná tak ve třetí třídě, výkonnostně to ale nebylo nejlepší, mám i lepší zápasy.
Věděl jste už ráno, že to půjde?
Před zápasem jsem měl pocit, že to bude ve Varech dobrý zápas, a po první třetině jsem zjistil, že to tak asi bude. (směje se)
Pojďme ještě k vám a vašemu dvojčeti Diegovi. Vyhovuje vám angažmá v jednom klubu?
Je to samozřejmě dobré, protože se hokejově známe už od malička, takže víme, jak oba hrajeme a kde na ledě jsme. Jsem hrozně rád, že spolu hrajeme, když se naskytne možnost, je to pak celkově lepší.
„Mamka je Češka a táta je Španěl.“
Jaký spolu máte vztah?
Jsem rád, že ho tady mám a že jsme spolu celý život. Už od malička spolu hrajeme a jsme spolu pořád. Je dobré, že mám vedle sebe někoho, koho znám. Řekl bych, že jsme si navzájem oporou, i když si občas trochu lezeme na nervy.
Můžete prozradit ještě něco o vašem původu?
Mamka je Češka a táta je Španěl. Mamka se učila španělsky, tak tam jela a seznámila se tam s tátou. My jsme se narodili ve Španělsku, kde jsme žili sedm let. Potom už máma chtěla jít do Česka, tak jsme se přestěhovali a začali se na sto procent věnovat hokeji.
„Řekl bych, že jsme si navzájem oporou, i když si občas trochu lezeme na nervy.“
Vy pocházíte z Barcelony, kde je mnohem populárnější fotbal. Kde se tedy psaly vaše hokejové začátky?
Začínali jsme už ve Španělsku. Máma tam poznala někoho ze školy, kdo hrál hokej a ptal se nás, jestli to nechceme zkusit. Starší brácha hokej zkusil, my jsme to u něj viděli a taky to zkusili. V Barceloně je jeden zimní stadion, kde jsme trénovali jednou do týdne a hráli jsme jednou až dvakrát do měsíce turnaj třeba ve Francii. K tomu jsme hráli i fotbal a basket, střídali jsme to.
Bylo těžké vyrovnat se v sedmi letech klukům, kteří vyrůstali celou dobu v České republice?
Nebral jsem to tak, že by to bylo těžké. Hokej jsem si užíval. Když jsme přišli do Česka, hráli jsme na Hvězdě a rovnou za starší, takže jsme si na to zvykli rychle. Někteří trenéři říkali, že máme talent, ale já nejsem takový, abych to o sobě sám tvrdil.
Foto: Martin Voltr
Share on Facebook
