V mládí jsem byl noční pták, vypráví Dibelka. Proč nevyšel přestup do Slavie?
Foto: https://www.hockeyweb.de/
V Německu začínal ve třetí nejvyšší soutěži, během pár let se ale prostřílel až do DEL, kde oblékal dres Mnichova nebo Wolfsburgu. Lubor Dibelka si u našeho západního souseda udělal skvělé jméno a v současnosti nastupuje za Tölzer Löwen, hrající v DEL2.
Uplynulý ročník předčasně ukončila pandemie koronaviru. Jak vás tato zpráva zasáhla?
Docela dost, protože mi na začátku února zemřel taťka. Vždycky si přál, abych měl úspěch a zvedl nad hlavu nějaký pohár. Tři týdny jsem pak nehrál, nebylo mi z toho moc dobře. Byl jsem v Česku a jezdil jsem do Německa. I kdyby se to s taťkou nestalo, tak mě to zasáhlo. V mojí kariéře to byla asi nejhorší zpráva.
Tölzer Löwen obsadili po základní části páté místo. Jak sezonu hodnotíte?
Myslím, že s naším týmem je to velký úspěch. Liga byla letos tak vyrovnaná, to jsem nikdy nezažil. Mohli jsme vyhrát s prvním a s posledním zase prohrát, to jde vidět i na bodech, kde nebyl moc rozdíl. Měli jsme hrozné výkyvy. Začátek nám vyšel, vyhráli jsme prvních sedm zápasů, pak jsme zase osm prohráli, dalších třináct vyhráli. Celý rok jsme nezískali vyrovnanost, pořád tam byla taková nejistota. Do posledního kola jsme nevěděli, jak na tom budeme. Závěrečných pět šest zápasů jsme ale zvládli výborně, takže to bylo určitě úspěšné. Navíc jsme měli trenéra, který je známý tím, že hraje celou sezonu na tři lajny. Někteří lidi míní, že to tak nezvládneme, ale já to tak mám radši. Každá liga je jiná. Když jsem byl v DEL, tak to na tři lajny nešlo. Druhá německá liga se ještě dá zvládnout, když hráči dodržují životosprávu a dobře trénují. Měli jsme v týmu hráče, kteří dobře trénovali a vyhovovalo jim to spíš na tři lajny. Měli jsme i hodně zraněných, hráli jsme třeba ve čtrnácti lidech. Ale sezona byla úspěšná.
„Měli jsme trenéra, který je známý tím, že hraje celou sezonu na tři lajny. Někteří lidi míní, že to tak nezvládneme, ale já to tak mám radši.“
Proč myslíte, že se druhá nejvyšší německá soutěž takhle vyrovnala?
Nevím, v čem to je. Ale hokej se celkově vyrovnal. Když jsem byl ještě před patnácti roky v Česku a hráli jsme proti německým týmům, tak jsme vyhrávali a za poslední roky se to taky vyrovnalo. Určitě je to tím, že se zlepšily tréninky a v klubech se víc věnují mládeži. Pořád si myslím, že ještě německá mládež trochu zaostává za Českem. Jsou jen akademie jako Manheim, Kolín nebo Berlín, tam to samozřejmě funguje perfektně. Některé týmy mají víc peněz a přebírají si cizince. Někdo má štěstí, že chytne dobré cizince, jiný ne. Myslím, že je to v Německu trochu chyba, je povolených strašně moc cizinců. Tím pádem nedostávají šanci mladí, co by třeba z druhé ligy měli šanci hrát. Tak se to posouvá, že šikovní němečtí hráči z nejvyšší soutěže jdou do DEL2, takže je to čím dál kvalitnější. Další hráči pak nemají kde hrát a radši hrají v Oberlize.
Foto: https://toelzer-eissport.de/
Vy jste mluvil o tom, že jste hráli na tři lajny, což je poměrně neobvyklé. Našel se v týmu někdo, kdo s tím měl problém?
Většinou týmy hrají na čtyři lajny, a pak se to stahuje, taková ta klasika. Náš trenér Kevin Gaudet je tím známý, že hraje na tři lajny. Když byl v Bietigheimu, tak za sedm let byli šestkrát ve finále a třikrát získali mistrovský titul. Možná právě kvůli tomu je tohohle zastáncem nebo se tím ušetří peníze, když máte menší kádr. V DEL by to samozřejmě nešlo, rozdíl mezi první a druhou ligou je velký. Hráči víc blokují střely, je víc zraněných. On je známý i tím, že má spíš radši starší a zkušené hráče, moc nedává šanci mladým. Některým hráčům ve čtvrté lajně se to nelíbilo, protože moc nedostávali prostor. Tak to bylo i s mladými hráči, takže někteří chtěli odejít. Kvůli tomu tam na něj byl nátlak, nakonec ale zůstal a podepsal dál. Ale některé věci se asi budou muset změnit.
Kevin Gaudet v Německu trénuje už téměř třicet let. Jaký je to člověk?
Pro mě strašně příjemný. Byl jsem spokojený, líbily se mi tréninky. Je to takový klidný trenér, všechno řekne v klidu. Hodně používáme video, byl jsem naprosto spokojený.
Jaké byly vaše cíle v sezoně?
Nebyli jsme favority, ale šance tam podle mě byla. Až v play off bychom viděli, jestli by nám na tři lajny došly síly, kdyby byla dlouhá série. Viděl jsem šanci, protože náš trenér má takovou nebezpečnou taktiku, kterou nebudu specifikovat. Ale myslím, že jsme s ní mohli být nebezpeční. To pro mě byla taková větší motivace.
„Začal jsem v Oberlize, protože jako cizinec není jednoduché se dostat nahoru. Řekl jsem si, že je mi to jedno a zkusím se prokousat co nejvýš.“
V Německu začnete už čtrnáctý ročník. Jak byste popsal svoji hokejovou cestu?
V Česku jsem měl problém dostat se do extraligy, vždycky se něco zkomplikovalo. Dostal jsem šanci od mého kamaráda Miloše Vavruši, který hraje taky v Německu, ten mě sem dostal. Začal jsem v Oberlize, protože jako cizinec není jednoduché se dostat nahoru. Řekl jsem si, že je mi to jedno a zkusím se prokousat co nejvýš. Když jsem přišel do druhé ligy, tak jsem hned vyhrál bodování, a pak jsem každý rok byl hodně nahoře. Pak jsem hrál DEL, tam jsem se naučil strašně moc nových věcí. Hlavně od hráčů, jak se každý den připravují a dodržují životosprávu. Do toho jsou profesionální fitness trenéři, to už máme teď taky. Dřív si mohl každý dělat co chtěl. Tempo z tréninků mi dalo hodně. Taťka vždycky říkal, že musím být bodově nahoře, aby si mě všimli a vzali do nejvyšší soutěže. Tyhle cíle už jsem zvládl. Pro mě už není důležité, jestli jsem první. Jsem ofenzivní typ, takže se ode mě góly a nahrávky očekávají. Teď je pro mě ale důležitější týmová spolupráce a nějaké poháry, než abych sám něco dokázal.
Vy jste v Česku nastupoval převážně v první lize. Proč jste se pak rozhodl odejít právě do Německa?
Nechci mluvit o tom, jak se v Česku házejí klacky pod nohy. V Třinci si mě v dorostu nebo v juniorce všiml Vladimír Růžička a chtěl mě do Slavie. Všechno bylo domluvené, mamka bydlela v Praze, takže bych mohl bydlet u ní. Se Slavií jsem byl po sezoně na turnaji ve Švýcarsku, pak jsem byl v reprezentaci a tam si mě trenér, kterého nebudu jmenovat, vzal stranou a ptal se mě, proč chci do Slavie, že tam nebudu mít místo a takové věci. Hráli jsme první zápas a on mi po první třetině řekl, ať se vysvleču, že nebudu hrát. To mě tak nějak dostalo, byl tam i taťka. Ten se s ničím moc nepatlal, pohádal se s ním a odjeli jsme pryč. Od té doby se o mně říkalo, že jsem problémový hráč. Když jsem byl v Česku, tak jsem dostal šanci v Litvínově, odehrál jsem tam dva zápasy. Pak mi řekli, že po sezoně budu trénovat letní přípravu s nimi, ale kvůli tabulkovým hodnotám ode mě dali ruce pryč. Pak jsem se vrátil do první ligy, takže mě to psychicky poslalo dolů. Nevím, co se o mně říkalo, ale byl jsem takový noční pták, nedodržoval jsem životosprávu přesně tak, jak bych měl. Brno je velkoměsto, pořád jsou někde nějaké nástrahy. Přeháněl jsem to. V první lize byly zápasy ve středu a sobotu, takže jsem po zápasech vyrážel do města. Říkal jsem si, že můžu žít z mého talentu. V každé letní přípravě jsem se uléval, ani jsem nebyl silný jako ostatní kluci. Od té doby, co jsem v Německu, se věnuju jen hokeji a rodině. Samozřejmě když se něco slaví… Neumím moc dobře pít, mívám pak takový blackout. Když jsem se začal věnovat jen hokeji, tak jsem rychle stoupal.
Foto: https://toelzer-eissport.de/
Neříkáte si třeba zpětně, že kdybyste tomu v mládí dával víc, tak jste teď mohl být ještě jinde?
Když jsem dělal letní přípravu s Litvínovem nebo ve Vítkovicích, tak jsem se snažil a nikam nechodil. V Litvínově byly problémem tabulkové hodnoty a klub, když nechtěl, abyste šel pryč, tak vám házel klacky pod nohy. Když mě koupily Vítkovice, tak tam to vypadalo hodně nadějně. Odtrénoval jsem celou letní přípravu, byli jsme na turnajích. Trenér mi říkal, že je se mnou spokojený. Pak ale byla výluka a do Vítkovic přišlo pět hráčů, takže nás posílali do Poruby nebo Havířova. Tam jsem neměl takovou motivaci. Někteří kluci dostávali šanci zpátky, ale já jsem si říkal, že se nemusím zase tak nadřít.
Když jste přišel do Oberligy, tak jste první rok v 62 zápasech zapsal 136 bodů. Necítil jste sám, že máte na víc?
Čtyři měsíce jsem s Milošem Vavrušou trénoval a cítil se jako znovuzrozený. Ještě se stala taková věc v Třebíči… Jednou mi na tréninku spadla hokejka na led, já jsem byl naštvaný a chtěl jsem do ní kopnout. Když jsem to udělal, tak mi hokejka zůstala v brusli. Říkal jsem klukům, že to udělám, až pojedu penaltu, že ji zvednu bruslí. Oni říkali, že na to si nevěřím. Samozřejmě jsem to udělal, to byl další problém. Prostě jsem byl blbec. Ale v Německu jsem byl nejdřív překvapený, nebylo to tak, že by liga byla špatná. Stávalo se, že do Oberligy přišli hráči z extraligy nebo první ligy a taky je poslali pryč, už se to vyrovnává. Tehdy jsme hráli 62 utkání, devět přáteláků, a pak ještě play off. Myslím, že jsem odehrál snad osmdesát zápasů, to bylo jak v NHL. Ale nepřipadal jsem si, že bych byl nějak odskočený. Body o něčem svědčí, byl jsem nebezpečný, ale vůbec jsem nevěděl, jak to tam chodí. Po půl roce za mnou přišli manažer s trenérem a ptali se mě, jestli tam chci zůstat nebo ne, že jinak vezmou jiného cizince. Lidi mi říkali, že dostat se do druhé ligy je těžké, ale zůstal jsem. Jsem rád, že to tak dopadlo. Možná byla chyba, že jsem zůstal tři roky, ale nakonec to bylo tak, jak to mělo být.
„Po půl roce za mnou přišli manažer s trenérem a ptali se mě, jestli tam chci zůstat nebo ne, že jinak vezmou jiného cizince. Lidi mi říkali, že dostat se do druhé ligy je těžké, ale zůstal jsem. Jsem rád, že to tak dopadlo.“
Jak jste se vlastně dostal až do nejvyšší německé soutěže?
Začal jsem v Mnichově, to byl můj první rok v DEL. Pak jsem byl trochu zklamaný, protože můj tehdejší agent mi řekl, že když udělám první rok dvacet bodů, tak pro mě bude mít tři čtyři nabídky z jiných týmů. Já jsem udělal skoro třicet bodů a řekl mi, že v týmech jsou kanadští trenéři a chtějí spíš svoje hráče. Jsem vděčný za agenta Martina Ančičku, kterého mám teď. Tehdy jsem se vrátil do druhé ligy a byl jsem tam dva roky. Pak jsem hrál za Wolfsburg, kde trénoval Pavel Gross, lepšího trenéra jsem nikdy nezažil. Pod ním jsem se toho naučil strašně moc. V klubu ode mě byla trochu jiná očekávání, protože jsem ofenzivní hráč. Vždycky hraju přesilovky, ale tam jsem je nehrál a chápal jsem to. Měl jsem trochu jinou roli a naučil jsem se i něco jiného, což mi taky pomohlo. Trenér mi říkal, že když se někdo zraní, tak půjdu na přesilovku a taky se to stalo. Tehdy jsem býval takový nervózní, to je možná moje nevýhoda. Jsem takový, možná jsem nervózní až moc. Pak jsem šel do druhé ligy. Mám syna a myslel jsem, že se víc uvidíme, protože už jsem chtěl být u rodiny. Podepsal jsem na tři roky v Garmisch-Partenkirchenu, tam jsem zažil perfektní sezonu, byli jsme ve finále. Bohužel tam pak byly nějaké problémy a klub zkrachoval. Takže jsem šel do Bad Tölzu.
Bral jste to jako zadostiučinění, když jste se dostal až do Mnichova?
Samozřejmě to byl můj cíl, který jsem měl s taťkou. Byl to krásný pocit. Navíc to klapalo, že jsem byl v Oberlize i v DEL2 první v kanadském bodování, pak jsem šel hned do Mnichova. Tam to sice ještě nebylo takové jako teď, kdy se do klubu pořádně investuje. Hráli jsme kolem desátého místa, ale dostat se do Mnichova bylo strašně pěkné.
Z nejvyšší soutěže jste se ale po roce vrátil zpátky o patro níž. Jak se to tehdy seběhlo?
Taťka mi pořád říkal, že si mě do DEL vezmou, že si mě ještě všimnou. Já jsem si myslel, že už to asi nevyjde. Ale měl jsem velkou výhodu, že jsem ve druhé lize hrál s Davidem Appelem, kamarádem z Brna. To byla výborná sezona. Bylo mi ho pak trochu líto, protože když jsem odešel do Mnichova, tak tam zůstal sám a už to moc neklapalo. Předtím jsem si to strašně užíval, lepšího centra jsem dřív neměl. Užíval jsem si to s ním na ledě. Hrál jsem i s Jaroslavem Kracíkem, který pak dostal nabídku z Plzně a já jsem mohl jít s ním. Ale už jsem byl v Německu sedm let a měl jsem nárok na to, abych dostal německé papíry. S tím mi trochu pomohli ve Wolfsburgu. Musel jsem tři měsíce chodit i do německé školy. Takže jsem se rozhodl, že s rodinou radši zůstaneme v Německu, kde na mě nebude takový tlak a už nebudu cizinec. Do Plzně bych šel hned, kdybych už měl německé papíry, tak bych se rozhodl jinak. Pak mě lákala práce s Pavlem Grossem ve Wolfsburgu.
Foto: https://www.merkur.de/
Ve Wolfsburgu jste si zahrál finále play off právě proti Mnichovu, kde jste v DEL začínal. Jak jste to vnímal?
V Mnichově jsem začínal, ale pak jsem mezi tím měl dva roky pauzu. Pak už tam byli možná jen dva tři hráči, kteří zůstali a hráli ještě se mnou. Užíval jsem si to, byl jsem na stříbrnou medaili pyšný. Zlatá by byla samozřejmě lepší, ale Mnichov je strašně silný tým.
V Německu působí poměrně dost cizinců. Není to tak, že kdo má lepší cizince, tak hraje nahoře?
Záleží, v jaké lize. Ve druhé lize můžete mít čtyři cizince, takže zbytek týmu je strašně důležitý. V extralize hrají ve většině týmů čeští hráči. V DEL může hrát devět cizinců v jednom týmu, a kdyby jich bylo méně, tak by byla každopádně kvalitnější česká extraliga. Cizinci hrají roli.
Jak se vám jeví mladí němečtí hráči?
Myslím, že pracují možná ještě líp než někteří Češi. Co jsem tady viděl, tak kluci tvrdě pracují, takže by se to mohlo vyrovnávat. Záleží, jak trenéři plánují tréninky.
„V extralize hrají ve většině týmů čeští hráči. V DEL může hrát devět cizinců v jednom týmu, a kdyby jich bylo méně, tak by byla každopádně kvalitnější česká extraliga.“
V Bad Tölzu budete pokračovat i v příštích letech. Nepřemýšlel jste o nějaké změně nebo konci kariéry?
Mám takovou smlouvu na trochu delší dobu, ale nechci to říkat přesně. (směje se) Tým před měsícem napsal, že jsem podepsal novou smlouvu, protože jsem tady docela oblíbený. Ale nemůžu říkat, na jak dlouho jsem podepsal. Neplánuju konec kariéry, ale když ucítím, že nepatřím k tomu nejlepšímu v lize, tak mám takový plán, že si udělám přeučení na fyzioterapeuta nebo sportovního trenéra. Přes úřad se to dá, že budu chodit jakoby do školy a do práce. To bych pak spojil se třetí nebo čtvrtou ligou. Navíc už pomáhám s tréninky mládeže, to mě docela baví. Nejsem typ, že bych byl trenér seniorů, to vůbec. Ale děti mě baví, myslím, že jim můžu pomoct. Můj syn hraje taky, tehdy jsem přesně viděl, co je pro děti dobré. Ale momentálně se cítím fit a na konec nemyslím.
Máte před sebou ještě nějaký osobní cíl?
Myslím, že cíle jsou strašně důležité. Bez nich je strašně těžké něčeho dosáhnout. Vždycky je mám strašně vysoké, to mě naučil taťka. Nemám cíl se dostat někam do NHL nebo tak, ale z osobního hlediska mám nějaké cíle. Za ty roky, co tady hraju, tak mám jen stříbrné medaile. Jsem na ně strašně pyšný, ale jednou už psali v novinách, že kdo se chce dostat do finále a mít stříbro, tak ať podepíše Dibelku. Takže motivaci mám, chtěl bych nad hlavu zvednout nějaký pohár.
Share on Facebook
