Víc se tady maká, povídá Lhoták o Švýcarsku. A co říká na hokej v roušce?
Foto: lakers.ch
Pochází z Prahy, v sedmnácti letech se ale rozhodl udělat nelehký krok a přesunul se do Švýcarska. Lukáš Lhoták v zemi helvétského kříže začínal v dorosteneckém týmu Ambri-Piotta, postupně se propracoval až do prvního mužstva a nyní v zahraničí působí více než deset let.
„Švýcarsko beru jako svůj druhý domov. Sice jsem daleko od rodiny a všech přátel, ale jsem tady kvůli hokeji,“ vypráví v obsáhlém rozhovoru pro Hokej.cz.
Na začátek: jak k tomu došlo, že jste se jako sedmnáctiletý mladík vydal hrát hokej do Švýcarska?
Začínal jsem na Spartě, pak jsem šel do Benátek a Mladé Boleslavi. Když jsem byl v mládeži, tak se mi moc nedařilo. Od Martina Nováka, což je teď šéftrenér v Benátkách, jsem dostal nabídku a šel jsem do Švýcarska. Tehdy v Ambri hledali nějaké hráče do dorostu, takže mě kontaktoval a řekl mi, jestli bych to nechtěl zkusit. Byl jsem hned rozhodnutý, že bych to zkusit chtěl, protože v Česku se mi to moc nelíbilo. Ať už jde o trenéry a tak dál.
Nezrazoval vás od toho někdo? Přece jenom je to poměrně netradiční cesta.
Ani ne. Spíš mi říkali, že když mám šanci, tak proč to nezkusit. Hlavní problém byl se školou, protože jsem byl v prváku na střední škole a nechtěli mi dát individuální plán. Jinak mě od toho nikdo nezrazoval.
Mluvil jste o tom, že se vám české hokejové prostředí moc nelíbilo. Mohl byste to nějak konkretizovat?
Šlo o trenéry, kteří si hráli své hráče. Konkrétně se to dělo spíš na Spartě a v Mladé Boleslavi. Zkrátka jsem nebyl spokojený s tím, jak probíhaly tréninky a všechny věci okolo.
„Odejít v sedmnácti z domova a nemít u sebe nikoho, to bylo těžké.“
Co na váš odchod tehdy říkali rodiče?
Taťka byl pro, abych šel. Mamka mi zase říkala, že je to třeba jediná příležitost v životě, tak proč to nezkusit. Po hokejové stránce to bylo dobré, ale po rodinné to bylo hodně těžké. Odejít v sedmnácti z domova a nemít u sebe nikoho, to bylo těžké.
Neměl jste někdy chuť se sbalit a vrátit se domů?
Jak říkám, na začátku to bylo těžké. Neuměl jsem jazyk, do ciziny jsem šel poprvé a anglicky jsem moc neuměl. Naštěstí jsem tam měl právě Martina Nováka, který mě do Ambri dostal. S ním a jeho manželkou jsem zpočátku bydlel, hodně mi pomohli. Mohl jsem se s nimi bavit česky, oni už uměli italsky, takže to bylo trochu lepší.
Díval jsem se, že jste se ze Švýcarska ještě krátce vrátil zpátky do Česka. O co šlo?
Nejdřív jsem tam šel do dorostu na tříměsíční zkoušku a byl jsem brán jako cizinec. Odehrál jsem nějakých deset zápasů, aby se mi započítala první sezona. Na zbytek roku jsem se vrátil do Letňan, protože to mám hned za barákem. Druhý rok jsem pak nemohl hrát za juniorku, ale musel jsem hrát čtvrtou nejvyšší soutěž. Zase jsem tam byl na zkoušku, aby se mi splnil druhý rok a ten další jsem mohl hrát v juniorce. Pak už jsem neměl status cizince.
Foto: lakers.ch
Co přechod po hokejové stránce? Byl švýcarský hokej natolik rozdílný?
Musím říct, že v mládeži to o tolik jiné nebylo. Jestli si dobře pamatuju, tak tady akorát měli jiné ročníkové kategorie. V dorostu byly dva ročníky a v juniorce tři, ale byli to o rok mladší kluci než v Česku. To pro mě byla výhoda. Jinak bych neřekl, že v tom byl nějaký velký rozdíl.
V juniorce Ambri jste zaujal moha kanadskými body, ve druhé sezoně jste byl dokonce druhým nejproduktivnějším hráčem. To vám tehdy muselo hodně pomoct, co se týče sebevědomí, ne?
Určitě. Hrál jsem první lajnu a přesilovky, na ledě jsem byl hodně vytížený. Trenér mi věřil, tehdy to tam vedl Luca Cereda, který teď trénuje áčko Ambri. Hodně mi pomohl, dával mi velkou důvěru.
„Ve Švýcarsku je to hodně založené na škole, která je s hokejem velmi propojená.“
Nepotkal jste se tam v té době s nějakými krajany?
(přemýšlí) Ty jo, to si nevzpomínám. Ale asi bych řekl, že ne. Jako určitě tam nějací kluci byli, ale teď vůbec nevím.
V posledních týdnech se bouřlivě diskutuje o směřování českého mládežnického hokeje. Na jaké úrovni je podle vás práce s mládeží ve Švýcarsku?
Viděl jsem v televizi, co se děje v Česku. Ve Švýcarsku je to hodně založené na škole, která je s hokejem velmi propojená. Kluci ráno jedou na trénink, pak jdou do školy. To jsem poznal v sedmnácti, když jsem trénoval s juniorkou. Viděl jsem, jak kluci jdou na trénink, pak do školy, a potom je svážejí minibusem na další odpolední trénink. V tom bych řekl, že je to oproti Česku rozdílné. Jinak jsem se tady většinou setkal s kanadskými trenéry a podle mě se tady víc maká než u nás.
Hodně se mluví o tom, že se mezi hráči musí vytvořit konkurenční prostředí. Narazil jste v mládeži na to, že se o jedno místo v sestavě pralo několik hráčů?
Myslím, že ve Švýcarsku je to na tom postavené. Konkurence je všude a když se nedaří, tak ten kluk jde někam jinam.
Jak byste vůbec charakterizoval herní styl švýcarských soutěží? Slyšel jsem, že se jedná o tvrdý fyzický hokej s mnoha osobními souboji.
Bohužel to nemám možnost porovnat s českými ligami. Ale máte pravdu v tom, že se tady hraje takový kanadský hokej, v poslední době je tady hodně kanadských trenérů. Ti po hráčích vyžadují tenhle styl, dohrávání soubojů. Když se v televizi někdy podívám na extraligu, tak se tady podle mě hraje víc do těla a jezdí se po prde**. Tohle asi bude rozdíl, ale úroveň bude podobná.
Velkou roli asi hraje také to, kdo má v kádru kvalitní cizince…
Přesně tak. Cizinci tady dělají první dvě lajny, ale můžete nasadit jen čtyři za zápas. Každopádně na nich záleží hodně. Vidím to i u nás, Roman Červenka nebo Kevin Clark a podobní bodují každý zápas. Je to znát.
„Během kariéry jsem měl pořád kanadské trenéry. Oni hodně hrají své hráče, co si přivedou.“
Měl jste někdy problém se přes tyto hráče dostat do sestavy? Kanadský trenér si zřejmě radši bude hrát svého krajana než Čecha nebo nějakého jiného cizince.
Jasně, to máte pravdu. Během kariéry jsem měl pořád kanadské trenéry. Oni hodně hrají své hráče, co si přivedou. Ale jak říkám, většina cizinců tady hraje přes patnáct minut a je to na nich postavené.
S ohledem na to: jak dlouho vám trvalo, než jste si v sestavě Ambri vybudoval určitou pozici?
Měl jsem tam dobré roky v juniorce, ale nejtěžší pro mě byl přechod do áčka. Naštěstí jsem se ještě s jedním klukem dostal přímo do áčka, ostatní kluci šli na farmu do NLB. Jasně, ze začátku to bylo těžké – čtvrtá lajna, jindy zase třináctý útočník, byl jsem mladý kluk. První dva roky jsem nedostával moc příležitostí, ale třetí čtvrtý už jsem se rozehrál a dostal jsem se do toho.
Později jste nakoukl i do české reprezentace. Potěšilo vás, že si na vás trenéři vzpomněli? Kvůli brzkému odchodu jste nebyl tolik na očích.
Jo, určitě. Potěšilo mě to hodně, byla to moje první zkušenost s reprezentací. Byl jsem za to hrozně rád, že jsem tam mohl být. Doufám, že se tam do budoucna ještě podívám.
Bavili jsme se o tom, že jste nikdy nehrál dospělý hokej v Česku. Za český tým jste si ale starty připsal, Hradci Králové jste dvakrát pomohl na Spengler Cupu. Jak se to domluvilo?
Máte pravdu, s Hradcem jsem tam byl dva roky po sobě. Týmy, které sem jedou, mají nějakých dvaadvacet kluků a hrají zápasy skoro každý den. Někdo se může zranit, další si zase musí odpočinout. Každý tým z Česka kouká, jestli by mu nemohl někdo pomoct a bere si tři čtyři kluky navíc, kdyby se tohle stalo. Hradec mě oslovil a já jsem to jen domluvil s vedením, jestli mě pustí, protože to nedělají často. Třeba Romana Červenku na Spengler Cup moc nechtějí pouštět, protože ho chtějí mít odpočatého. Vzniklo to tak, že Hradec potřeboval nějaké hráče navíc a já jsem byl rád, že jsem mohl jet.
Předpokládám, že jste si turnaj v dresu Hradce užil.
Ano, Spengler Cup je podle mě jeden z nejlepších a nejsledovanějších turnajů. Atmosféra tam byla suprová, každý zápas bylo vyprodáno. Nevím, jestli jste byl někdy v Davosu, ale tam je to nádherné. Maximálně jsem si to užil.
„Spengler Cup je podle mě jeden z nejlepších a nejsledovanějších turnajů.“
Z Ambri jste se za pár let přesunul do Fribourgu. Cítil jste, že je čas na změnu?
Končila mi smlouva a s agentem jsme řešili, co dál. V Ambri mě chtěli podepsat dál, ale už jsem tam byl od sedmnácti let a potřeboval jsem nový impuls. Dostal jsem nabídku od Fribourgu a řekl jsem, že to ve francouzské části zkusím.
To jste mi nahrál na další otázku. Švýcarsko je specifické svými čtyřmi jazyky, jak to zvládáte po této stránce?
Když jsem přišel do Ambri, tak jsem si neuměl povídat ani anglicky. Postupem času jsme se s klukama naučil komunikovat anglicky i italsky. Mluvím plynule italsky, pak už jsem se se všemi dorozuměl. Ale v šatně se většinou mluví anglicky, jazyk mi nedělá problém.
Na francouzštinu ve Fribourgu jste si nemusel zvykat?
Ne ne. Oni říkají, že je podobná italštině, takže některým slovům rozumím. Ale mluvit určitě nedokážu. (směje se)
Aktuálně působíte v Rapperswil, s klubem bojujete o postup do play off. Co říkáte na dosavadní průběh sezony?
Musím říct, že je to jedna z nejtěžších sezon pro nás všechny. Hraje se bez diváků, je to jako na tréninku. Pak nemáte skoro žádnou motivaci, je to nahoru a dolů. Navíc jeden týden hrajete tři zápasy a další jen jeden, protože některé týmy jsou v karanténě. Je to divná sezona. Začátek pro nás byl dobrý, skoro pořád jsme vyhrávali. Teď to šlo trochu dolů, ale myslím, že předkolo play off bychom mohli udělat. Jsme na dobré cestě.
Nepřítomnost diváků vás musí hodně mrzet, že? Četl jsem, že ve Švýcarsku umí udělat parádní atmosféru.
Jo, domácí prostředí tady dělá hrozně moc. Když jsem hrál za Ambri, tak byli fanoušci skvělí, pořád vás hnali dopředu. Třeba když se přeruší hra, tak se ani nepouští hudba a diváci zpívají. To je něco neuvěřitelného. Pro nás je to akorát teď výhoda, protože se tam s diváky těžko vyhrávalo. Ale moc mě to mrzí.
„My jsme byli první tým, který zkoušel hrát s rouškami. To bych řekl, že moc nefungovalo.“
Co ostatní koronavirová opatření? Někde dokonce zkoušeli plexisklo na střídačkách…
Měli to v Curychu, tam to zkoušeli. My jsme byli první tým, který zkoušel hrát s rouškami. To bych řekl, že moc nefungovalo. Jdete na led, dáte si ji pod bradu, pak jdete na střídačku a nasadíte si ji. Vůbec v tom nešlo dýchat, zkoušeli jsme to jen v přípravných zápasech. Jinak jsou tady stejná opatření jako v Česku. Všechno je zavřené, všude musíme nosit roušky. Je to takové divné, ale bohužel to k tomu patří.
Na jednu stranu je to nepříjemné, ale zřejmě jste rád, že nemusíte sedět doma.
Jasně, jsem za to moc rád. Teď jsme byli deset dní v karanténě a nevydržel jsem to, musel jsem se hýbat. Těším se, až se věci vrátí zpátky do normálu.
Foto: hockeyinfo.ch
Zpět k play off. Vy jste si v NLA vyřazovací boje zahrál jen jednou, o motivací tedy máte postaráno, ne?
To máte pravdu. Play off jsem hrál jen jednou, zrovna první rok v áčku. Bylo to proti Fribourgu a prohráli jsme 0:4, takže jsem hrál jen dva zápasy, protože jsem byl mladý. Ještě loni jsme udělali play off, ale to byla korona a nehrálo se. Těším se na to, play off bych si chtěl zopakovat. Doufám, že se nám to povede.
S Ambri jste zase několikrát bojoval o záchranu, to hráče nejspíš psychicky zocelí.
Určitě, bylo to těžké. Zažil jsem to mnohokrát, dokonce jsme hráli proti týmu z první ligy. Tam už jde o krk, protože když prohrajete první zápas, tak se to s vámi veze. Po sezoně jsme si všichni oddechli, že jsme to dokázali. Hrát play off je rozhodně lepší. (usmívá se)
Společně s vámi za Rapperswil nastupuji Roman Červenka a František Řehák, během ročníku se tam mihl také Vladimír Sobotka. Jste rád, že v týmu máte krajany, nebo už to ani tolik neřešíte?
Lhal bych, kdybych řekl, že mi to je jedno. Je dobré mít v týmu nějakého Čecha, můžete si spolu pokecat nebo zajít na večeři. Když tady byl Vláďa Sobotka, tak jsme se vídali i mimo hokej. Bylo to super.
„Thorntona na ledě nepřehlédnete, vždyť má dva metry.“
Ve švýcarské lize se na podzim objevil Joe Thornton, jedna z výrazných postav NHL. Vy jste proti němu hrál, všímal jste si ho na ledě?
(usmívá se) Thorntona na ledě nepřehlédnete, vždyť má dva metry. Hlavně jsem si všiml, jak má silné nohy, to bylo extrémní. Když stál proti mně na buly, tak jsem na to koukal. Je dobře, že v lize nastupují hráči z NHL. Když byla výluka, tak tady byli taky. Je to dobrá zkušenost, zahrát si proti nim.
Prozraďte: vyhrál jste buly proti Thorntonovi?
(směje se) To už si vůbec nepamatuju.
S jakými dalšími hráči NHL jste se potkal při výluce?
Tehdy jsem byl ještě v juniorce Ambri, ale ráno jsem chodil na tréninky s áčkem. Vím, že tam byli Matt Duchene, Corey Schneider a Max Pacioretty. Bylo super si s nimi zatrénovat.
Jak na vás působili? Měli hvězdné manýry, nebo si na nic nehráli?
Ne, řekl bych, že jsou to úplně normální kluci. Kdybyste mi řekl, že to je hráč z druhé ligy, tak bych to nepoznal. Chovají se úplně normálně, žádný rozdíl bych v tom neviděl.
Změňme téma. Na životní úroveň ve Švýcarsku si asi nemůžete stěžovat, že?
Musím říct, že je to čistá nádherná země. S přítelkyní milujeme hory, takže si moc vážíme, že tady můžeme být. Švýcarsko je v tomhle ohledu opravdu krásné.
Rapperswil leží na břehu Curyšského jezera…
V létě jsme jezdili plavat do krásného jezera kousek odsud. Bydlím od něj zhruba deset minut, takže na nějakou lodičku nebo tak je to super.
„Nevadilo by mi se vrátit do Česka, ale na prvním místě je zůstat tady.“
Nepřemýšlel jste za ty roky o návratu domů do Česka?
Přemýšlel. Mám švýcarskou licenci a za dva roky ji budou moct mít pouze hráči do dvaadvaceti let. Hráči s licencemi jako já tady nebudou moct hrát, takže o tom přemýšlím. Mám smlouvu ještě na rok, pak budu řešit, co dál. Nevadilo by mi se vrátit do Česka, ale na prvním místě je zůstat tady.
Abyste mohl ve Švýcarsku pokračovat, tak byste musel dostat tamní občanství?
Přesně tak. Můžu si o něj požádat a udělat nějaké zkoušky. Teď to ještě řeším a uvidím, jak to všechno dopadne.
Co byste musel splnit? Asi půjde o nějakou jazykovou zkoušku.
Ano. Jsou tam zkoušky v italském, francouzském nebo německém jazyce. Je to nějaký test, který bych musel splnit.
Foto: Andrea Branca / heshootshescores.com
Share on Facebook
