Viktor Ujčík má rád střelné zbraně už od dětství, ale není žádný militarista

Je vyhlášeným hokejovým kanonýrem, v nejvyšší soutěži nastřílel už přes 300 branek, v reprezentaci přidal trojnásobný mistr světa dalších 57 přesných zásahů. Viktor Ujčík (na snímku) však dokazuje, že má střelecký instinkt nejen na ledě. Není asi velkým překvapením, že jeho největším koníčkem jsou střelné zbraně. Podle někdejšího hráče Jihlavy, Slavie, Třince, Plzně či finského Oulu jde však spíše o náhodu. "Žádnou souvislost bych v tom neviděl. Jako malý kluk jsem neměl ambice, že budu hokejovým kanonýrem. Zbraně mě drží od dětství a nepustily mě do dneška. Splnil jsem si nějaké své představy, co bych chtěl mít doma za zbraně a jsem spokojený. Určitě v nejbližší době neplánuji další nákupy," líčí útočník Vítkovic.

Pro svůj koníček získal předpoklady už od útlého věku. "Nevím, jak to začalo. Byla to pro mě přirozená věc. Uměl jsem se k tomu prostě postavit. Viděl jsem hrát tátu hokej, tak jsem vzal do ruky hokejky. To samé bylo s pistolí. Drželo mě to odmalička, už jako malý kluk jsem měl rád zbraně. Pamatuji si, že mi bylo asi devět let a už jsem měl svou první vzduchovku, kterou mi doma koupili a střílel jsem z ní," prozrazuje jihlavský odchovanec.

"Člověk k tomu musí mít vztah. Když ho má, tak je k tomu cesta snadnější a získání dovedností jednodušší," pokračuje. A přidává opačný příklad z rodiny. Jeho švagrem je útočník Tomáš Kucharčík, jenž si vzal za manželku Ujčíkovu sestru. Že by spolu někdy vyrazili na střelnici, to určitě nehrozí. "Jednou si vzal mojí pušku do ruky, čemuž jsem se musel opravdu smát. Když jsem viděl, jak to drží, tak jsem mu jen řekl, ať mi ji dá raději zpátky, nebo si ještě něco udělá," směje se.

Člověk k tomu musí mít vztah

Nejlepší kanonýr extraligy v sezoně 1995-96 se své zálibě postupem času věnuje čím dál víc. Prostředí, ve kterém hrají hlavní roli střelné zbraně, ho velmi zaujalo. "Je to jen vyústění mého koníčku. Nejsem žádný militarista, ale líbí se mi prostě armáda a zbraně," přiznává. "Nejsem zastánce slepé poslušnosti, ale pořádek musí být, bez toho se ten dril nejde. Je to trošku jako v hokeji. Opakují se stejné věci, podřizujete se kolektivu. V tomhle má s armádou souvislost nejen hokej, ale všechny kolektivní sporty," dodává.

Vojenská tématika ho ohromně baví. "Když jsem hrál ve Finsku, hned u stadionu byla armáda. Zašel jsem se tam občas podívat, zajímalo mě to. Ukazovali mi zbraně, ostřelovačské pušky. To mě hodně bavilo. Líbí se mi také filmy s vojenskou tématikou, z historie i ze současnosti. Čtu hodně knížek z tohohle prostředí. Zajímám se o speciální jednotky z různých zemích, o jejich život. Je neuvěřitelné, co v převážné většině chlapi během výcviku musí absolvovat, podstoupit a dokázat," říká s obdivem.

Už dávno si pořídil zbrojní pas, sám je majitelem čtyř střelných zbraní. Má dvě pistole - devítku a pětačtyříctku. Potom vlastní ještě jednu kulovnici a jednu brokovnici. "Z každé koupené zbraně jsem měl stejnou radost a nevyvyšuji jednu na druhou. Jsme rád, že je mám všechny. Chtěl jsem tyhle kousky, tak je mám. Vždy je to ale tak, že se vás nejvíc drží ta poslední. Jako když dítě dostane novou hračku, tak si s ní nejvíce hraje," usmívá se dvojnásobný finský mistr.

Z každé koupené zbraně jsem měl stejnou radost

"Pokud bych měl ale vybrat jednu nejoblíbenější, tak by to byla asi ta první - Glock 19 Compact. Nepotřebuje speciální údržbu, dá se nosit pořád u sebe a je to ideální zbraň pro sebeobranu. Je lehká, skladná, černé barvy, není moc vidět. Nemám pocit ohrožení, že by mi chtěl někdo ublížit. Nosím jí proto, že mám zbraně rád. Pro ten pocit. Občas jí mám s sebou v kabině, většinou když přejíždím z Prahy do Ostravy. Nemám v Kravařích skříň na zbraně, tak jí nosím raději u sebe."

Doufá, že v civilním životě nebude potřeba nikdy zbraň použít. "Ale pokud by mi někdo lezl do baráku nebo ohrožoval rodinu, tak neváhám a střílím na hlavu. A je velká šance, že se trefím," hlásí. Manželka má pro jeho koníček celkem pochopení. "Někdy se tomu směje. Ale nemám v tom problém, je tolerantní a ví, že je to moje záliba. Jen mi říká, abych nenechal někde ležet zbraň nabitou. Každý, kdo má v hlavě trošku rozum a doma děti, tak si na to dá sakra velký pozor."

V minulosti patřila k jeho koníčkům také jízda na motorce. Dvě nehody však měly za následek, že oblibu pro rychlé a silné stroje opustil. Jak sám říká, je vyléčeným motorkářem z donucení. Uvědomuje si zodpovědnost otce rodiny, stejné je to se zbraněmi. "Neumím si představit, že by se něco stalo. Byla by to souhra náhod. Obě dětí vědí, hlavně starší Honza, kterému je jedenáct, že na zbraň nesmí sáhnout. Většinou jí mám schovanou někde nahoře a nikdy není nabitá," zdůrazňuje.

Pro spoluhráče a kamarády jsem blázen

Zbraně bere do ruky především na střelnici. "Je to však méně, než bych si představoval," připouští. "Program během sezony je nabitý, mám hodně dojíždění z Ostravy do Kravař, kde bydlíme. Není na to moc času. Když se hraje třikrát týdně, tak jedu raději ve volnu za rodinou, která má jasně přednost před zbraněmi. Chci si jí užít. Ale když se naskytne volná příležitost. tak aspoň jednou za měsíc se snažím na střelnici zajít. Je to báječné odreagování."

Mezi hokejisty občas najde spřízněnou duši, která má podobnou vášeň. "Když jsem hrál ve Slavii, tak jsme si občas chodili zastřílet s Honzou Alinčem. Znám pár lidí, kteří stejně jako já mají rádi zbraně. Ale většinou se spíš spoluhráči nebo přátelé, když se načne téma zbraně, pousmějí a řeknou, co se dá s tebou dělat, jsi prostě blázen. Já jsem názoru, ať si každý dělá, co chce a co se mu líbí. Je to individuální," konstatuje s nadhledem.

Střelba ze zbraně je pro něj především sportem a příjemným odreagováním. Má však za sebou i méně příjemnou zkušenost. "Přiznám se, že jednou jsem zkusil lov. Neláká mě to, byl jsem do toho spíš navezený," říká omluvně. "Říkali mi, ať jdu, že se jen podívám. Ale když už tam jste a máte pušku v ruce... Nejsem na to pyšný ani hrdý, víckrát už tam nepůjdu. Kdybych to zvíře zastřelil proto, že mám hlad, tak bych to nějak ospravedlnil. Ale tohle není můj šálek kávy."

Získaly si ho naopak střelecké disciplíny na olympiádě. "Moc mě nebaví střelba na terč, to je na mě málo akční. Ale zbožňuji dívat se na skip a trap, střelbu na asfaltové holuby. Strašně se mi to líbí. Nebo obdivuji biatlonisty. Běží ohromným tempem, potom dokážou zklidnit dech, koncentrovat se a střílet z dálky ve stoje. Kloubouk dolů před nimi. Ono se jinak střílí, když si člověk stoupne na střelnici a je v klídečku. Ale zkuste si dát dvacet kliků, dvacet dřepů a potom střílet. To je velký kumšt," uzavírá.

Share on Facebook Share on Twitter