Zemřel Josef Mikoláš. Brankář bez masky, který dostal davy do ulic
Český hokej vždycky spoléhal na skvělé brankáře. Peka, Modrý, Holeček, Hašek, Králík, Vokoun byli hlavními pilíři velkých úspěchů, do rodiny mimořádných brankářů patřil také Josef Mikoláš. Chlapík z Ostravy, s nímž se život nemazlil, zazářil v roce 1961 způsobem, až to bralo dech. Tehdejší opora Vítkovic pomohla k senzačnímu titulu mistrů Evropy, Mikoláš se pak stal dokonce Sportovcem roku, což je pro příslušníka kolektivního sportu i dneska mimořádná pocta.
Bohužel, teď už na výtečného gólmana a vždy otevřeného člověka zůstanou jen vzpomínky. Josef Mikoláš v pátek 20. března zemřel, podlehl dlouhé vážné nemoci, která ho v posledních měsících svírala. Po nečekané smrti manželky se jeho zdravotní stav zhoršil, Mikoláš se sice snažil chodit na extraligová utkání Vítkovic, ale už to nebylo jako dřív. Z očí se vytratily jiskry, paměť přestávala být v kondici. Bezvadný chlap odcházel před očima - a teď poslední boj prohrál...
Do historie českého sportu se Josef Mikoláš zapsal především jako gólman, který měl pro strach uděláno. V jeho tváři byste poznali, jak hokej v 50. a 60. letech minulého století ohromně bolel. Brankáři chytali bez ochrany. První masky vznikaly s pomocí improvizace nadšenců. "Já si je nedělal, kryt obličeje jsem měl na sobě až těsně před tím, než jsem s hokejem skončil. Celou dobu jsem byl v bráně jen tak, což samozřejmě přinášelo zranění. Lidé se mě často ptají, kolik mám v obličeji stehů. Nevím to přesně, ale odhadem kolem osmdesáti," vyprávěl před lety v rozhovoru pro hokej.cz.
Když hokej bolí: osmdesát stehů v obličeji
Nejvíc ho prý bolela rána pukem, kterou dostal při utkání na Spartě. "Kdysi jsme na to vzpomínali s Karlem Gutem, když mi přijel přát k narozeninám. Karel tehdy vystřelil od modré, jenže do dráhy kotouče dal hokejku Václav Bubník a já to koupil přímo do obličeje. Měl jsem pryč čtyři zuby. Páni, to byla bolest!" otřásl se. Zdravotní šrámy ani nepočítal. Mikoláš měl třeba zlomený jařmový oblouk. "Ovšem naši doktoři jsou kapacity. Vždycky mě dali dohromady," dodal.
Život bral z dobré stránky. Ale nemazlil se s ním. Rodák z Frýdku-Místku začínal s chytáním na hornickém učilišti v Ostravě. Býval vynikající fotbalista. Bruslil sice hůř, ale měl postřeh. A nebál se! Brzy se prosadil do vítkovické branky a už v roce 1958 bojoval o start na mistrovství světa. Ještě se nedočkal. Jeho chvíle přišla o tři roky později.
Ženeva. Tohle švýcarské město přineslo jedné generaci našich hokejistů ohromný úspěch. Československý výběr se tehdy musel obejít bez Guta, Tikala, Golonky, Dandy, Bacílka. A přesto vybojoval titul mistra Evropy. "Poprvé jsme na velkém turnaji porazili Sověty, světové zlato nám uteklo opravdu o kousek. Doma nám původně nikdo nevěřil. Pamatuju si, jak nám celníci na ruzyňském letišti říkali, ať porazíme aspoň Finy," povídal.
Naší mentalitě vyhovuje útok ze zadních pozic. Když se moc neočekává. Josef Mikoláš přispěl k triumfu skvělým výkonem. "Byl to můj životní turnaj. Jen mě mrzí, že jsem nebyl vyhlášen nejlepším gólmanem. Měl jsem parádní průměr i všechny další statistiky. Jenže mezi útočníky dostal cenu Vlasta Bubník a gólmana dali Sethu Martinovi." Všechno mu vynahradil návrat domů, výprava byla přivítána s ohromným nadšením. "Celý národ měl radost, bylo to úžasné," dodal tiše chlapík, který vydatnou měrou přispěl k tomu, že davy nadšených lidí leckde vyrazily do ulic. Slavilo se po celé republice, hrdinou byl brankář, jenž tehdy do reprezentace dorazil ze druhé ligy - ještě s útočníkem Miroslav Vlachem a obráncem Janem Kasperem (všichni na snímku).
Druhá míza v Chomutově
Se zmíněným Martinem se Mikoláš dlouhá léta přátelil. "Psali jsme si, měli jsme dost společného. Martin byl v Trailu hasičem. A měl tři dcery - stejně jako já," upozornil. Brzy po skvělé Ženevě ale Mikoláš poznal odvrácenou tvář sportu. Když se mu nepovedl některý zápas, pocítil zlobu fanoušků. Později odešel z Ostravy na opačný konec republiky do Chomutova. Také z rodinných důvodů. Po rozvodu.
V novém týmu chytil druhou mízu. "Na Chomutov nedám dopustit. Našel jsem si tam druhou ženu, hokejově to nemělo chybu. Nikdy na to nezapomenu," vyznal se. Znovu chytal za reprezentaci. V roce 1963 startoval na mistrovství světa, o další nominaci se pral v roce 1966. Jenže do Lublaně nakonec nejel. "Byla to moje chyba. S Chomutovem jsme hráli prolínací soutěž v Českých Budějovicích o postup z druhé ligy, v té době se už nároďák chystal na společném soustředění. Vedení reprezentace mě pustilo. Jel jsem chytat s tím, že se vrátím hned večer. No a já dorazil až druhý den. To byl můj konec. Vzali Holečka a já už se v reprezentaci nikdy neobjevil," litoval po letech.
V reprezentaci stihl 29 utkání. Po angažmá v Chomutově zamířil ještě na dva roky do Vítkovic, kde se v roce 1970 definitivně rozloučil s ligovou kariérou. Poté se Mikoláš věnoval výchově brankářů a hlavně vstoupil na novou dráhu - stal se novinářem. "Měl jsem k tomu určité předpoklady, můj táta byl totiž redaktorem listu Hlubiňák. No a já tam pomáhal se sportovními zprávami."
Stůj v bráně jako kráva, hlavně když nedostaneš gól!
K psaní si vždycky udržoval vztah. "Už jako kluk jsem si evidoval různé výsledky, poznamenával jsem si statistiky, vedl evidenci. Táta měl doma psací stroj, to bylo také důležité. Když jsem pak chytal za Vítkovice, posílal jsem do redakcí ohlasy a dojmy ze zahraničních zájezdů. Redaktoři si to pamatovali. Po odchodu z hokeje jsem se začal novinařinou živit," vyprávěl. Působil v Nové svobodě, pak dlouho v Československém sportu.
Když skončil s prací redaktora, až do roku 2010 uváděl ve Vítkovicích tiskové konference a přispíval do periodik v regionu. "Kolegové mě občas o něco poprosí. Hlavně bohužel ti mladší - většinou v případech, kdy umře nějaký můj spoluhráč a kamarád. Pokaždé napíšu nekrolog s nějakými osobními vzpomínkami," přidával smutně. Bohužel, teď už je také on v nebeském týmu legend vítkovického i českého hokeje. Jeho místo na tribuně ČEZ areny osiřelo, pod stropem arény ale bude památku skvělého gólmana navždy připomínat jeho vyřazený dres.
Na Josefa Mikoláše už zůstávají jen vzpomínky. Byl vynikajícím brankářem, který oceňoval spoustu nástupců. Hlavně Dominika Haška, ten pro změnu před lety prohlásil, že právě mistr Evropy 1961 patřil k jeho vzorům. "Je to pro mě čest. Přitom já neměl takový styl jako Nadrchal nebo Dzurilla. Spoustu věcí jsem se naučil sám. Přišel jsem do Vítkovic a zkušený Zdeněk Nachmillner mě uklidňoval. Vykašli se na styl. Stůj tam třeba jako kráva, hlavně když nedostaneš gól, povídal. Něco na tom bylo," dodal závěrem.
Share on Facebook
