Arpád Györi se diví sám sobě, že zvládá hokej, trénování žáků i civilní zaměstnání

Šestatřicetiletý útočník Arpád Györi zažil na ledových plochách ledacos. Má za sebou devět sezon v domácí nejvyšší soutěži, z níž se vytratil po skončení ročníku 1997 – 98 s bilancí 280 utkání a 45 gólů. První zkušenosti sbíral ještě ve federální lize v barvách Košic a Popradu, nejlepší léta strávil v Českých Budějovicích a končil v Třinci. Slovenskou extraligu hrál za Martin a znovu v Košicích, kterým pomohl vybojovat jejich poslední titul. Po třech sezonách v německém Wolfsburgu se usadil v jihočeském Táboře, kde dosud válí 2. ligu.

Na počátku aktivní dráhy vykonával Györi vojenskou službu ve VTJ Tábor a díky tomu se z něho stal Jihočech. Technického křídelníka zlákali zástupci ligových Budějovic a rodák z Královského Chlmce si navíc všiml, že jeho tehdejší i současný spoluhráč František Ševčík má prima sestru.

„Pracuji ve firmě svého tchána, k tomu trénuji táborské žáky, chodím na led s áčkem a jezdím na zápasy. Pořád stejný koloběh od rána do večera, někdy se až divím sám sobě, že to všechno zvládám,“ líčí hokejista bohatý program u Jordánu.

Spolu se švagrem patří k hlavním oporám táborského celku v druholigové skupině Střed a na první pohled není vůbec patrné, že by ztratil něco z dřívější rychlosti. „S kondicí nemám problémy, občas ale cítím určitou opotřebovanost. Letos nám zvýšili počet zápasů na čtyřicet čtyři plus play off a tak si myslím, že pro kluky, kteří vedle hokeje chodí ještě do práce, je to docela těžké,“ poukazuje na skutečnost, že třetí nejvyšší soutěž nemá nijak procházkové tempo.

Z jihočeského derby v Písku si hráč odnesl bolestivě nastřelený kotník. „Samozřejmě, že také druhá liga bolí,“ klopí oči směrem k levé noze, kterou nechtěně zasáhl jeden z táborských beků. „Čím je člověk starší, tím hůř některé věci nese. Ještě před pár lety si sem veteráni chodili zahrát, jak se říká, na důchod, ale dnes má druhá liga profesionální úroveň. Díky velkému počtu mladých hráčů jde hokej do rychlosti a soutěž je náročná. Snažím se nějak držet, ale věk se zastavit nedá, kariéra se pomalu chýlí ke konci.“

Velice úspěšné bylo pro Arpáda Györiho působení v německém Wolfsburgu. „Hrál jsem tam tři sezony, po čase mě klub zlákal znovu, kvůli úrazu hlavy jsem se však brzy vrátil domů. Dál mě sice lanařili, mohl jsem v klubu pokračovat také po postupu do první bundesligy. Byla tam dobrá parta, trenér dával přednost Čechům a Slovákům před Kanaďany. Ale už jsem neodešel kvůli rodině, nechtěl jsem být v Německu sám,“ vysvětluje, proč neprodloužil zahraniční angažmá.

Nejhezčí vzpomínky má Slovák s českým občanstvím na působení u soutoku Malše s Vltavou. Lajna Györi, F. Turek, Vošta svého času zářila. „Byly to moc fajn časy, i když se také vždycky nedařilo. Bohužel se mi stalo, že jsem v létě 1997 měl vyhřezlé plotýnky a nemohl jsem se věnovat letní přípravě. Sezona potom nebyla ideální a klub mě vyměnil do Třince. Zahrál jsem si finále extraligy, v Budějovicích mě už ale nechtěli a tak jsem zamířil na Slovensko,“ popisuje Arpád Györi svoji anabázi mezi dvěma extraligami.

Share on Facebook Share on Twitter

• 2. liga
• HC Tábor