Český tým i letos táhla generace vítězů
Na světovém šampionátu ve Finsku se v českém dresu představila spousta hráčů, kteří s takovým turnajem zkušenost dosud neměli. Nazrál čas pro výměnu generací. Vzhledem ke zraněním a dalším nepříznivým okolnostem došlo i k některým neplánovaným změnám. Český tým až do divokého semifinále s Kanadou předváděl možná lepší hokej, než se od něj očekávalo. Tím víc však navnadil a po postupu mezi nejlepší čtyři mužstva se od něj začalo naopak očekávat zřejmě až příliš mnoho.
Nejvíc zářil Straka
Kdo by se například po sérii výpadků proti Rusku nadál, že silně omlazený tým si poradí se sbornou ve čtvrtfinále s takovým přehledem. Jiná věc byla, že ani v tomto zápase na sebe výrazně neupozornil nikdo z mladších tváří. Stejně jako po většinu turnaje tým táhli ostřílení hráči. Nejvíc zazářil Martin Straka. K němu se přidali Robert Reichel, David Výborný, Milan Hejduk, Jan Hlaváč. Stejně jako on stříleli góly ve chvílích, kdy je mužstvo nejvíc potřebovalo. S každým zápasem rostl výkon Jaroslava Hlinky. Další jako by si na tempo mezinárodní špičky teprve zvykali. Radim Vrbata se zpočátku jevil velmi nadějně, ale postupně se začal vytrácet. Nevydržel ani další mladík, Josef Vašíček. Pro o něco staršího Michala Supa znamenal šampionát zřejmě vrchol kariéry. Ale stejně jako snad na všech hráčích z mistrovské Slavie se u něj postupem času projevila únava.
V obraně nejvíc vyčníval ostřílený Jaroslav Špaček, jenž byl na ledě u čtrnácti vstřelených gólů, naopak pouze třikrát za jeho přítomnosti mužstvo inkasovalo. Sám jednou skóroval a mohl rozhodnout v utkání o bronz proti Slovensku. Bohužel se mu to nepodařilo. Opačný pól představoval v zadních řadách neméně vytížený Petr Kadlec. Bodově na tom byl dokonce lépe než Špaček. Ve zmiňovaném semifinále s Kanadou nahrál dvakrát Reichlovi na branku a svým způsobem nás držel ve hře. Jenže zároveň byl šestkrát na ledě, když se trefili Kanaďané.
Rozdílné pojetí hráčů působících ve světě a v české extralize se projevovalo i v tom, že hokejisté z domácí soutěže mnohem častěji faulovali. Jako první však na vylučování doplatil jinak floridský zadák Pavel Trnka. Ve druhém střetnutí proti Rakousku šel na trestnou lavici třikrát. Později už téměř nedostával příležitost. Podobným způsobem se vytratil ze zápasové soupisky Martin Richter, který na nadzvukovou rychlost zejména finských bruslařů nestačil, pomáhal si nečistými zákroky a na led skočil naposledy v duelu s Německem.
Nezkrotný Radek Duda si vykoledoval důtku s výstrahou už za první vzájemné utkání proti Slovensku. Už nemá cenu zkoumat, zda i v semifinále proti celku javorových listů fauloval za stavu 3:3 záměrně. Kanadský hráč si spíš pro jeho zákrok „došel“. Každopádně Dudovo vyloučení připravilo český tým o výhodu přesilovky v době, kdy stáhl náskok soupeře a byl na nejlepší cestě ho zlomit. Místo toho se pak nechal zlomit sám.
Oživení útočného hokeje
Na šampionátu se tentokrát sešla spousta hvězd, zejména mezi útočníky. Třeba Slováci dali snad až na dvě tři jména dohromady veškerou palebnou sílu, kterou za oceánem mají. Bondra, Demitra, Pálffy, Stümpel, Šatan. Z toho šel až strach. Švédům přijeli mimo jiné nejproduktivnější hráč NHL Peter Forsberg a Mats Sundin. Český tým měl v kádru nejlepšího střelce soutěže Milana Hejduka. Finové zase Teemu Selänneho a Saku Koiva.
Rozhodčí šikovné a tvořivé hokejisty víc chránili. I proto tentokrát patřila obrana k nejzranitelnějším místům nejen našeho mužstva, proto bylo tak těžké vybírat například nejlepšího brankáře, neboť snad ani jeden se nevyvaroval výpadku a Sean Burke, který čněl nade všemi, se během semifinále zranil.
Říká se, že moderní hokej vychází z obrany. Ale letošní mistrovství světa přineslo oživení ofenzivního hokeje. Talent a tvořivost tentokrát vítězily nad taktikou. Trenérům možná vstávaly vlasy hrůzou, diváci se však bavili. Dvanáct gólů v semifinále jako v našem zápase s Kanadou světový šampionát ještě nepamatuje. Stejně tak neuvěřitelný kolaps, jaký domácím Finům připravili ve čtvrtfinále Švédové, když z 1:5 otočili na 6:5.
Tým Tre kronor nakonec postoupil až do boje o zlato. Když Švédové v roce 1998 ve finále účinkovali naposledy, v sérii na dva zápasy jim stačilo vstřelit Finům jediný gól. I tenkrát měli v sestavě Forsberga se Sundinem. Jenže před pěti lety ještě platilo pravidlo o ofsajdu na červené čáře. Švédové dokázali ve středním pásmu postavit účinnou past.
Za rok v Praze
Můžeme se utěšovat, že mnohem hůř skončili Finové, že umístění mezi nejlepší čtyřkou se mohlo před šampionátem jevit jako těžko dosažitelný sen. Mužstvo mělo kvality na to, aby dosáhlo výraznějšího úspěchu. Ale v závěru hráčům jako by došla šťáva.
Podobným způsobem jako letos dopadlo české mužstvo v roce 1995 ve Stockholmu. Ve čtvrtfinále prošlo přes Rusy, nakonec skončilo čtvrté. Z našeho pohledu měl turnaj s letošním společné například i to, že se v něm rodil základ nového týmu. Debutant Pavel Patera si nepřipsal ani bod. Za rok ve Vídni se stal jednou z klíčových postav mistrů světa.
I letos mužstvo táhla spíš generace vítězů v čele s Reichlem. Počkejme, co přijde na konci příští sezony v Praze. Třeba bude všechno daleko hezčí.
Share on Facebook
