Dánský hokej nastartoval Čech. Příběh trenéra, který cepoval Ihnačáka s Venerou
Stal se legendou. Hokej v Dánsku by bez něj zřejmě nebyl tam, kde se teď nachází. Možná by dokonce Hansenové a Bjorkstrandové bez něj a další spolupráce se švédskou trenérskou školou nedotáhli své kariéry až do NHL. V Česku prakticky neznámý trenér Jiří Justra spolu s další generací výborných trenérů odstartoval v Dánsku hokejovou revoluci, která v těchto dnech vrcholí. Světovým šampionátem pořádaným Kodaní a Herningem.
Jeho životní pouť má snad všechny prvky hollywoodského příběhu, vydala by zřejmě i na pořádně prodávanou knihu. Jiří Justra zažil všechno. Úspěch. Hořkost. Strach. Ve všem jej ovlivňoval hokej. Patří totiž k té sortě lidí, která dokáže pro sport obětovat mnohé. Stejně jako mnoho dalších hokejových trenérů, jež zůstávají zapomenuti. Donedávna byl i on jedním z nich. V Dánsku uznáván, v Česku zapomenut.
Pokud budeme popisovat jeho trenérské osudy, nelze vynechat sedmdesátá léta. Tehdy byl bývalý kouč Prešova, Litoměřic, nebo Liptovského Mikuláše vzat pod křídla hvězdy úspěšné generace okolo Zábrodského a spol. Augustina Bubníka, který byl v 50. letech odsouzen ve známém politickém procesu s dalšími deseti kolegy z reprezentace. V průběhu vrcholné normalizace už byl ale tento bývalý politický vězeň rehabilitován a měl za sebou angažmá u finské reprezentace, s o deset let mladším Justrou pak vytvořili fungující tandem u reprezentace do 19 let. Oba měli stejné pravomoce, jak bylo tehdy československou specialitou.
Kopřivnická bitka měnila životy
V roce 1975 spolu získali na mistrovství Evropy juniorů v Grenoblu stříbro, o rok později na stejném šampionátu tak patřil Justrův výběr logicky mezi favority na medaili. Navíc se hrálo na domácí půdě, v Opavě a Kopřivnici. A právě městečko známé díky výrobě tatrovek se stalo dějištěm událostí, které Jiřímu Justrovi změnily život.
Březnová neděle mu obrátila vše vzhůru nohama. Závěrečný duel se Sovětským svazem byl rozhodující pro rozdělení cenných kovů, sborná musela pro zisk zlata zvítězit. V průběhu utkání se však strhla hromadná bitka, kterou vyprovokovali Sověti s hvězdným Fetisovem v sestavě. Incident, který svým ražením překonala jen snad velká piešťanská bitka mezi Kanaďany a Sověty o jedenáct let později.
Ve vydání Rudého práva z 29. března si však tehdejší čtenáři v reportu o utkání nic o této kopřivnické události nepřečetli. O bitce i v kontextu doby samozřejmě žádná zmínka. Jen o „oboustranné nervozitě“, „nervózním úvodu“ a „vychladnutí hlav po udělení dvouminutových trestů“. Že nešlo o malichernost potvrzují následně udělené tresty.
„Sověti jako viníci incidentu nebyli potrestáni. Naopak českoslovenští hráči ano. Já jsem pak nesměl rok trénovat reprezentaci,“ vzpomíná sám Jiří Justra. Suspendace se týkala i takových jmen jako Zdeněk Venera, Peter Ihnačák nebo Lubomír Oslizlo. A cesta trenéra tohoto výběru?
Jiří Justra překročil svůj osobní rubikon. A sice ten dánský. Tato země jej jednou chytla a už nikdy nepustila „Na výběrovém tréninku juniorů v Popradu jsem obdržel nabídku na angažmá v Esbjergu. V hokeji jsme byli jako Čechoslováci hned po Sovětech světová extrašpička, vyžádali si proto někoho od nás,“ přidává popis zlomového okamžiku života.
Z dánských amatérů udělal profíky
„Podmínky v Esbjergu byly dost amatérské. Dánové měli vlastní zaměstnání, které pro ně bylo prioritní. Často tak sice měli dobrou techniku, zaostávali ale kondičně. Kromě nich už jsem měl v kádru jen dva Finy,“ popisoval své působiště.
V dánské soutěži již tehdy působil Boris Kulagin, bývalý trenér sovětského národního týmu. V tamní lize trénoval Rødovre, velel pak i střídačce místního reprezentačního kádru. Justra jej po dvou sezónách nahradil u národního týmu, u něhož vydržel nakonec dva roky. O jednu sezónu tak překročil normu svazu pro tehdejší pobyt trenéra na zahraničním angažmá. „Naštěstí se za mě přimluvil Vladimír Kostka a mohl jsem v Dánsku ještě zůstat,“ prozradil Justra intervenci svazového předsedy, jenž je dnes považován za metodického guru českého hokeje.
„Tehdy bylo Dánsko až ve skupině C mistrovství světa, kde bylo třeba i Rakousko. To jsme celkem pravidelně poráželi, ale vyrovnaně jsme hrávali i s NDR, což byl člen elitní divize,“ vzpomíná Justra na trénování zahraniční reprezentace. Po návratu domů se z něj stal kouč reprezentační dvacítky a československého B-týmu, měl na starost i univerziádní výběry.
Progresivní čtyřicátník stoupal českou hokejovou hierarchií. Jeho úspěch i uznání od kolegů rostlo. Svazoví bafuňáři si velmi dobře uvědomovali, že Jiří Justra je talentovaným trenérem. Nabídka na místo u národního týmu ovšem nepřišla. Oproti Jánu Staršímu s Františkem Pospíšilem neměl za sebou tak úspěšnou hráčskou kariéru.
„Nabídli mi jen pozici generálního sekretáře svazu. Já ale odmítl.“ Proč? Otázka je to logická. Muž v nejlepších letech odmítá kariérní postup. O Jiřím Justrovi ale tenhle čin něco vypovídá. Odhaluje nám jeho morálně vysoké charakterové vlastnosti. Rubikon byl překročen. Dánsko si jej žádalo. On vyslyšel a nezklamal.
„Dohodli jsme se spolu s předsedou ČSTV Himlem na takovém kompromisu. Měl jsem na pozici sekretáře nastoupit po návratu ze zahraničního angažmá,“ odtajňuje hrdina velkého hokejového příběhu. „Z Dánska jsem dostal čtyři nabídky. Mám rád moře, takže jsem zavrhl Esbjerg i Kodaň a odešel jsem do Frederikshavnu.“
Právě zde rozpoutal hokejovou horečku. Klub pod jeho vedením výkonnostně rostl, Justra se navíc naučil dánsky, čímž u místních hráčů stoupl. „Moje výslovnost byla ale ještě špatná, v televizi při rozhovorech v dánštině raději přidávali i titulky,“ vzpomíná s úsměvem.
Čas plynul, Justra se stával celebritou. V jeho domovině mezitím probíhala sametová revoluce, do Čech už se ale nevrátil. Jak sám říká, neměl důvod. Rok 1989 byl pro něj významným ještě díky jedné věci. Místo Kanaďana Chapmana si do týmu přivedl Zdeňka Veneru, hráče postihnutého „kopřivnickým flastrem“. I díky kaufu tohoto defenzivního rytíře dosáhl Frederikshavn poprvé v historii na titul.
Dánové mají na čtvrtfinále
Jiří Justra a Dánsko, tohle sousloví platilo poté prakticky takřka ještě dalších patnáct let. Po konci ve Frederikshavnu vystřídal angažmá v Odense, u dánské dvacítky a Aalborgu. A i zde se střídali čeští hráči. Jen namátkou Kladeňáci Milan Eberle a Michal Mádl nebo litvínovský Radim Piroutek, který dodnes v Dánsku žije. Vlastním přispěním pak pomohl mistrovi světa z roku 1985 Radoslavu Svobodovi k přestupu do Esbjergu.
Po norské tříletce Justra ještě zkusil v sedmdesáti návrat do Frederikshavnu. Ukázalo se to ale jako chyba. „Byl jsem po 42 letech trénování psychicky vyčerpaný, vzdal jsem to,“ vysvětluje. „Dostal jsem tým složený z hokejistů mnoha národností, oba brankáři se zranili. Nemohlo to fungovat.“
Po konci s hokejem začal rybařit a trénovat policejní psy. Se svoji ženou poté žil ještě donedávna v Dánsku, kde se provdala i jeho dcera Alice. Ve Frederikshavnu visí jeho medaile v honosné „vipce“, jmenovali ho čestným členem klubu. Momentálně už ale legenda dánského hokeje žije v Křivoklátu. Je znovu doma v Čechách.
V těchto dnech se v jeho zemi zaslíbené hraje mistrovství světa. Akce, o kterou by ještě před pár lety zřejmě nebyl mezi Dány vůbec zájem. „Dřív u nich hrál prim fotbal, házená, badminton nebo cyklistika. Ale návštěvnost hokejové ligy přeci jen postupně stoupá,“ komentuje Justra místní fanouškovské zázemí.
„Dánové o mistrovství dlouho snili. Co se týče volby pořadatelských měst, místo Herningu bych možná zvolil Aalborg. Je tam velké letiště, krásná hala a letos tam slavili i dánský titul. Na druhou stranu Herning byl domov dánských legend Todda Bjorkstranda a Fritze Nielsena, jejichž synové hrají v NHL. Kodaň pak byla určitě logická volba,“ nesouhlasí s názory některých, že v dánské metropoli by se nemělo hrát.
A tip, kam to letos Dánové mohou dotáhnout? „Mají velkou sílu díky hráčům z NHL, navíc hrají v domácím prostředí. Nerad něco předpovídám, ale mohli by jít do čtvrtfinále ze čtvrtého místa ve skupině.“
Pokud se tak stane, bude to zásluha i jeho generace. Patřil mezi několik odvážných pionýrů, kteří se snažili popularizovat hokej. Bez jeho příchodu v 80. letech by byl zřejmě ještě stále pouze okrajovým sportem. A třeba by se ani nikdy v kodaňské Royal Aréně nepořádalo elitní mistrovství. Jiří Justra by si zasloužil od pořadatelů šampionátu velké „Tak Jiri“.
Share on Facebook
