Domov v Montrealu? Asi osud, povídá Hamrlík. Na dálku radí Gudasovi
(MONTREAL, od našeho zpravodaje) Přišel nenápadně, nikdo ho nepoznal. Což je co říci, protože hokejisté Canadiens jsou v hokeji zaslíbeném Montrealu něco jako Bohové. Roman Hamrlík usedl do hlediště sportovního komplexu v Brossardu a sledoval trénink reprezentační dvacítky. "Podle mě nemáme špatný tým, jen kluci potřebují hrát jako v prvním utkání s Finy. Odpovědně a bez faulů," povídá.
Když příprava skončila, ještě na chvilku zaběhl ke kabině, aby si podal ruku s Jiřím Dopitou. Olympijští vítězové z Nagana probrali, jak se daří. "Mám radost, že borci jako Dopiťák nebo Milan Hnilička předávají zkušenosti mladým. Myslím, že by to tak mělo být," zmiňuje. Sám se ale z hokejového povědomí ztratil. Hamrlík zakotvil v Montrealu a žije hlavně pro rodinu. "Mám malou dceru, 9. ledna jí bude deset měsíců. Snažím se strávit co nejvíc času s ní a s manželkou. Vyřizuju si kanadský pas, je to docela složité. Ale věřím, že to právník zvládne," připomíná.
Brácha musí doufat, že borci přijdou a zápas odmakají na sto procent
Ne, z Hamrlíka nebude Kanaďan, důvody jsou zcela racionální. "Když cestuju po Kanadě nebo Americe, tak jsem na turistická víza. Po letištích se vás pořád ptají, jak dlouho tu budete, s kým tady jste. A podobně. Myslím, že budu mít asi dvojí občanství." Na vlast nedá dopustit, jednou nebo dvakrát ročně se do České republiky vrací. "V Praze mám byt, žije tam nejstarší dcera. Je jí osmnáct, měla teď přijet. Ale přihlásila se na školu, takže nemůže." Někdejší skvělý obránce se snaží navštěvovat také Zlín, kde má rodinu a bratra Martina, který je aktuálně trenérem extraligového PSG:
"Ze začátku s tím měl trošku nervy, ale myslím, že to zvládá dobře. Brácha má hráčům co říci. Může jim předat zkušenosti a stanovit nějaký systém, který by měli dodržovat. No a pak musí doufat, že borci přijdou a zápas odmakají na sto procent. Je to rozdíl v porovnání s tím, jak ve Zlíně trénoval mladé. Extraliga je asi trošku o stresu," uvažuje. Oba se o dění u zlínského týmu pochopitelně baví. "Brácha je z toho někdy na hlavu," usměje se. Sám by prý koučem být nechtěl. "Ne, zatím ne. Tady občas trénuju mladé borce, vedu svoji školu pro obránce. Mého staršího syna, jemuž jsou čtyři roky, jsem dal na hokej. Jak víme, hokej je v Montrealu náboženství. Když jsem tu působil, lidé mě znají. Dostal jsem se díky tomu do styku s lidmi, co mají nějaké kontakty. Dvakrát týdně trénuju obránce - jde o něco nového, zatím mě to baví. Ale že bych chtěl dělat i nějaké starší hráče, to nejspíš ne."
Kromě toho je Roman Hamrlík také poradcem hráčů NHL. "Tuhle práci dělá například Adam Oates, ten má spoustu hokejistů. Já spolupracuji třeba s Radko Gudasem. Dívám se na jeho zápasy, na každé střídání. Připravím si poznámky a pak po telefonu probíráme, co by mohl udělat lépe. Myslím, že během kariéry jsem nasbíral zkušenosti, které mohu předat. Vím, jaké to je hrát NHL, co to obnáší. S Radkem věci často konzultujeme. Musím říci, že mě to zajímá a baví," přidává.
Konec kariéry? Najednou jsem nemusel nic, což bylo trošku depresivní
Hamrlík v minulosti válel za Tampu Bay, pro Lightning byl vůbec první jedničkou draftu v klubové historii, nastupoval také za New York Islanders, Edmonton, Calgary, Washington, New York Rangers či Montreal. Právě v kanadském městě se usadil. "Asi to byl osud," reaguje. "Během aktivní kariéry jsem pořád někde cestoval. Montreal se mi vždycky líbil, navíc je odtud manželka. Takže tu teď mám druhý domov, ten první je samozřejmě v Česku." Ačkoli už nějakou dobu aktivně nehraje, hokej neopustil. "Chodím na zápasy, před dvěma lety jsem si zahrál za veterány Canadiens. Po Novém roce za ně zase nastoupím. Bavil jsem se s bývalým spoluhráčem Patricem Briseboisem, oni mívají nějakých 40 zápasů za sezonu, což je na mě strašně moc. Někteří kluci to mají rádi, mohou vypadnout z domu, dát si pivko. Mně se tohle nechce. Ovšem v lednu jsou dvě utkání blízko, kousek odtud. Takže pojedu."
Také proto se udržuje v kondici. "Snažím se. V Tampě míváme s kamarády amatérský hokejový turnaj, už to budu hrát potřetí nebo počtvrté. Je tam vždycky golf a hokej, docela sranda. Nemáme trenéry, takže když udělám nějakou chybu, nikdo mi nemůže vynadat," směje se. Jedním ze soupeřů bude i Václav Prospal. "Pozdravíme se a hned na něm vidím, jak do toho dává všechno. Myslím minulý rok jsme proti nim hráli a on nás porazil sám. My se na Vencu dívali s otevřenou pusou, borci si pak v kabině dělali srandičky, že jsem ho měl trošku řezat. Ale já už na to nemám," hlásí z vesela.
Odchod ze scény bývá obtížný. Někdo se hokeje nedokáže vzdát, jiný ho po zbytek života nevyhledává. "U mě to byla ze začátku docela krize, hokej mi tři až šest měsíců chyběl. Člověk je totiž zvyklý na nějaký režim, má svůj program. A když skončí, není nic. Ráno jsem se probudil a napadlo mě: co teď budu dělat? Nemusel jsem vůbec nic, což bylo trošku depresivní. Postupně jsem si zvykl. Dny si udělám podle sebe, hokej až tak nevyhledávám. Měl jsem ho celý život, mým novým koníčkem je teď golf. Ten si v televizi zapnu kolikrát raději."
Jsi jak zeď, povídal Plekanec. Já se divil, že jsem tenis vůbec uběhal
Během oslnivé kariéry se stal celebritou. V NHL sehrál 1395 utkání, po Jágrovi druhý nejvyšší počet ze všech českých hokejistů. Teď už je v hokejovém důchodu, ale fanoušci v Montrealu Romana pořád poznávají. "Jo jo. A je to příjemné. Už je to čtyři roky, co nehraju. Docela potěší, že mě lidé zastaví a řeknou, jakou jsem měl pěknou kariéru." Ve městě teď probíhá mistrovství světa juniorů, Hamrlík nechyběl v hledišti prvního utkání české reprezentace proti Finsku. "Kluci hráli odpovědně, nenechávali se vylučovat. Gólman chytal velice dobře, zápas měl rychlé tempo. V dalších utkáních už to bylo slabší, třeba i kvůli faulům. Tyhle turnaje jsou prestižní, hlavní vždycky je, jak si mužstvo sedne. Musíte hrát týmově, ne na sebe," vzkazuje nástupcům. Hamrlík si velmi dobře pamatuje na osobní zkušenosti z MS 1992. "Měli jsme skvělý mančaft. Hnilička, Meluzín, Pálffy, Straka, Honza Vopat... Ale na začátku jsme nehráli pohromadě, pak proběhly pohovory s trenérem, jenže už bylo pozdě," zmíní. Pozdějšími hvězdami nabití Čechoslováci skončili až pátí.
Hamrlík si teď po letech oprášil vzpomínky na dobu, kdy mu bylo osmnáct. "Na těchto turnajích získal člověk zkušenosti a našel spoustu kamarádů.Teď po letech jsem třeba v kontaktu s Radkem Hamrem. Znali jsme se od šestnácti let a nedávno se viděli v Torontu. Bylo to něco jiného než v dobách aktivní kariéry - tam jste ve stresu, pocity nemáte takové. Teď si všechno užívám," přiznává. Ačkoli už vede jiný život, hokej navždy bude jeho součástí. A rád si o něm popovídá, v Montrealu třeba s někdejším parťákem z týmu Tomášem Plekancem. "Ale on stále hraje NHL. Vím, jaké to je, na nic není čas. Pleky má dva kluky, rodinu." Někdy však vyjde delší setkání. "Před dvěma lety jsme si zahráli tenis. On mě pak otravoval, že chce odvetu. Já ho totiž porazil. Jsi jak zeď, povídal Pleky. A já se divil, že jsem to vůbec uběhal," směje se závěrem.
Share on Facebook
