22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Že domácí hokejisté sladkým vítězstvím pobláznili sportovní fanoušky, to je jasné. Význam šampionátu pro společnost však byl toho roku větší, než by se mohlo z dnešního pohledu zdát.
Šlo o první poválečné mistrovství. Od konce bojů neuplynuly ani dva roky, když reprezentanti v únoru 1947 vyjeli na led štvanického stadionu v Praze. A zatímco těžké útrapy války snášeli Češi a Slováci ve dvou oddělených státech, nyní se opět postavili soupeřům pod jednou vlajkou a ve společném dresu.
Schopnost uspořádat šampionát byla vlastně otázkou národní hrdosti. Tuzemský dobový tisk vyzdvihoval organizační kvality Čechoslováků, kteří si jako jediní troufli na hostitelství. Vždyť původně se měl turnaj odehrát v Londýně.
I díky těmto okolnostem mistrovství vzbudilo u veřejnosti pozornost. Hokejové nadšení navíc postupně přiživovali nejen domácí hráči dominantními výkony, ale také rozhlasoví reportéři – ti svým komentářem posluchače skoro až okouzlili.
Autentický rozhlasový záznam si můžete pustit na speciální stránce o historii českého hokeje historiehokeje.cz.
Foto: Archív Síně slávy českého hokeje.
Na, tady máš mikrofon
Koncem 40. let byl hlavním vysílacím médiem v Československu rozhlas. To on měl lidem zprostředkovat hokejové emoce a zážitky v reálném čase. Turnajem provázeli posluchače Josef Laufer, Otakar Procházka a Štefan Mašlonka a nutno podotknout, že se svého úkolu zhostili na výbornou.
Laufer v tu dobu již platil za mazáka sportovní žurnalistiky, ze všech tří pánů byl on tím nejstarším a nejzkušenějším. Procházka zase jako jediný z trojice patřil mezi kmenové zaměstnance rozhlasu. Slovák Mašlonka, který byl z hlasatelů nejmladší, pak zaujal svým temperamentním projevem.
Jak jejich živé reportáže vypadaly? Tak v prvé řadě se všichni tři za mikrofonem pravidelně střídali po pěti minutách hry, což byla tehdy u nás docela novinka.
Důvody byly hlavně praktické. „Reportér musel živě, pohotově a pokud možno zajímavě líčit průběh zápasu, sledovat hodiny, počítat branky a zapisovat jejich střelce, nepřeříkávat se a sledovat všechno, co se na ledové ploše nebo kolem ní stane,“ vysvětloval později Procházka v knize Oknem rozhlasové kabiny.
Ve více lidech byla taková činnost pochopitelně jednodušší, zvlášť když nedlouho před mistrovstvím došlo k úpravě pravidel pro přihrávky a střídání a tehdejší hokej se zrychlil. Díky střídání hlasatelů za mikrofonem navíc zněla z rádiových přijímačů chvílemi čeština a chvílemi slovenština. I to posluchači velmi ocenili.
Přízeň fanoušků si Laufer, Procházka a Mašlonka získali brzy a jistě jim k tomu pomohly výkony domácích hokejistů. Bez povšimnutí však nesmí zůstat živý, libozvučný a zároveň strhující přednes reportérské trojice.
Lidé jejich reportáže hltali a novináře si oblíbili natolik, že je zahrnovali dopisy, telegramy i drobnými dárky, mezi kterými nechyběly třeba svetry nebo karamely proti kašli. Reportéři se stali doslova celebritami, zejména Mašlonka u veřejnosti bodoval. Ostatně krátce po šampionátu si všichni tři pánové zahráli sami sebe ve filmu Polibek ze stadionu.
Československá reprezentace na MS 1947. | Foto: Ruch v tělesné výchově
Ke zlatu pomohli Rakušané
A co samotní hokejisté? Kdekdo onen slavný příběh prvních šampionů zná. Na turnaji Čechoslováci dlouho dominovali a kosili jednoho soupeře za druhým. Belgii například nasázeli čtyřiadvacet gólů, Rumunsku jen o jeden méně.
Až ve svém předposledním zápase narazili na podobně silné Švédy, další adepty na nejvyšší příčky. Právě tento duel měl být soubojem o zlato. Domácí hráči ho však nezvládli, prohráli těsně 1:2.
Seveřané se díky tomu vyhoupli na první místo tabulky a mířili za titulem. Začaly jim chodit první gratulace. Bylo však definitivně rozhodnuto? Nebylo! Na závěr turnaje totiž Švédové zcela nečekaně podlehli Rakousku, a nechtěně tak nabídli Čechoslovákům druhou šanci.
A domácí reprezentace tentokrát už nezaváhala. V posledním zápase celého mistrovství českoslovenští hokejisté přehráli Spojené státy, vrátili se zpět na první místo a poprvé v dějinách vybojovali zlato. Stejně jako reportéři se tak i hokejisté stali hrdiny československých fanoušků.
___
Zdrojem tohoto textu je článek v časopise Česká kinantropologie (roč. 24, číslo 3–4) „Hokejoví komentátoři Československého rozhlasu ve druhé polovině 40. let.“ (autor: Vojtěch Jurák).