Koudelka vzpomíná na Hradec i třenice s Dudou. Kolikrát se vsadil s Roubíkem?

Foto: Stanislav Souček, mounfieldhk.cz

Martin Koudelka strávil v Hradci Králové sedm let, za tu dobu zanechal ve východočeském klubu výraznou stopu. V pohodově laděném rozhovoru vzpomíná nejen na tyto časy.

Fanshop národního týmu

V Hradci Králové jste strávil sedm let, to už je pořádný kus života, že?
(směje se) Je to tak, musím říct, že na to vzpomínám jen v dobrém. Při zpětném pohledu bych tam klidně byl i déle, ale sedm let je asi tak akorát. Někdy vám to uteče pomalu, jindy zase rychle.

Vám to uteklo rychle?
Já mám pocit, že mi uteklo všechno rychle! (směje se) Nejde jen o těch sedm let v Hradci, ale celkově tak nějak všechno uteklo rychleji, než jsem tak nějak čekal. Občas si říkám, že bych si to rád zkusil ještě jednou, ale to už samozřejmě nejde. (usmívá se) S klukama z Hradce jsme pořád v kontaktu, měli jsme například rozlučkový zápas Jardy Roubíka, kde jsme se viděli. Bylo to fajn.

Je z hlediska profesionální kariéry Hradec Králové vaším osudovým klubem?
Jsem Pardubák, že (směje se) Ale ne… Z hlediska hráčské kariéry určitě ano. Strávil jsem tam sedm let, což bylo v jednom klubu moje maximum. Poznal jsem tam skvělé spoluhráče, dobré lidi kolem hokeje. Takže ano, dá se to tak říct.

„Celkově tak nějak všechno uteklo rychleji, než jsem čekal."

Hradec hrál tehdy první ligu, takže rivalita s Pardubicemi ve vašich časech taková nebyla, co?
Tak nějak. My v té době hráli nižší ligu, přičemž nějaká spolupráce tam fungovala, někteří kluci z Pardubic nám chodili pomáhat. Myslím si, že tahle rivalita je vytvořená spíš mezi fanoušky, což ale není špatně. Každopádně hráči to podle mě často berou mnohonásobně víc v klidu. V dnešní době tomu samozřejmě podlehne i některý hráč, ale nemyslím si, že by to bylo něco drastického. Já byl rád, že jsem byl v týmu, kde se dal produkovat dobrý hokej. Víte… Neměl jsem za cíl hrát extraligu někde ve čtvrté lajně, možná mi chyběla větší cílevědomost, ale takhle to u mě bylo nastavené. Pro mě bylo hlavní, abych se hokejem bavil. Navíc extraligu jsem si taky zahrál, byť většinou formou záskoků za Pardubice nebo Třinec.

A nelitujete občas, že jste se nenarodil o pár let později? V Hradci byste si ji možná mohl zahrát dlouhodoběji.
To ne, kdybych byl dost dobrý, tak jsem si extraligu mohl zahrát i jinde, popřípadě bychom postoupili. Takhle to beru. Chtěl jsem mít radost z hokeje, to tam bylo. Mám proto radost z toho, jak to všechno proběhlo. Navíc většinu své kariéry jsem nevyužíval agenta, ten by mi možná pomohl, ale dnes už je to jedno. Nějaké nabídky proběhly, ale nedávalo mi to v té době moc smysl. V Hradci jsem měl hodně prostoru, dařilo se mi, což mi vyhovovalo.

Kdybyste měl tu možnost dnes znovu, agenta byste si zvolil?
Před nějakými dvaceti lety, kdy jsem byl mladý, tak to bylo celkem jinak. Agentům šlo hlavně o to, aby vytřískali nějakou korunu a pak rychle zase jinam. V dnešní době už jsou agenti poctiví, klukům vytváří podmínky, pomáhají jim. Kdybych ho měl, tak by mi možná v něčem pomohl, možná by byl ráznější. Dostal jsem se ve své době na mistrovství světa dvacetiletých, možná i z toho by dokázal vyždímat víc. Já z toho neměl v podstatě nic s ohledem na další pokračování kariéry. Když mi pak chtěl někdo sáhnout na peníze, popřípadě mě vyhodit, tak si musel zavolat přímo mě, jinak tohle už dnes řeší agenti. K vám se to pak dostane zaobaleně. Ale znáte to… Minulost už člověk nezmění, tak nemá cenu se v tom vrtat.

„Před nějakými dvaceti lety, když jsem byl mladý, šlo agentům hlavně o to vytřískat nějakou korunu a pak rychle zase jinam."

Prakticky ve všech sezonách jste měl výrazně víc asistencí než gólů. Góly jste raději připravoval, že?
Je to tak. Myslím, že střílet ani neumím, často si ze mě dělali prdel, že puk neustále jen tahám. (směje se)  Ale já to mám rád. I dětem, které teď trénuju, tak se jim to snažím dostat do hlavy. Myslím, že konstruktivní hráči jsou potřeba. Střelci samozřejmě taky, ale mě bylo tohle vždycky bližší. Z mého pohledu je tohle doména našeho hokeje, která se možná trošku vytrácí.

Foto: Stanislav Souček, mounfieldhk.cz

Zlaté české ručičky…
Přesně. Mám to moc rád: český hokej, finty přihrávky. Ale i fotbal: uličky, narážečky a podobně. Tím jsme byli proslulí.

S dalším takovým hračičkou Jaroslavem Roubíkem jste si museli rozumět náramně.
To si pište! Já do Hradce přišel v době, kdy už tam legendární Jarda Roubík byl. Každý z nás měl svou lajnu, soutěžili jsme spolu, kdo bude mít víc bodů, protože ani jeden z nás neprohrává rád, samozřejmě ale v kamarádském duchu. (usmívá se)

„Já se s Jardou Roubíkem nevsázel, protože mi bylo jasné, že porazit v bodech ho nemůžu."

Kolik sázek mezi vámi padlo?
Já se s Jardou nevsázel, protože mi bylo jasné, že porazit v bodech ho nemůžu. (směje se) Bylo tam kamarádské špičkování, soutěživost… Kabina fungovala, což možná dnes mladým v mnoha případech chybí. Vytratila se soutěživost. Když má někdo nějaký úspěch, často mu ho závidí… Za nás to takhle nebylo, alespoň v Hradci ne.

Vzpomínáte rád, viďte?
Stoprocentně, občas se takhle sejdeme a zavzpomínáme si na všechny ty kraviny, které jsme prožili. (směje se) Kolektiv nám fungoval, pak člověka baví i ta dřina, která kolem hokeje byla, je a bude. Nevím, jak ty kabiny vypadají dneska, nechci proto házet moc rozumy, ale mám pocit, že se z hokeje stává individuální sport, což je možná potřeba změnit, abychom byli zase úspěšní.

Svou dobu byste asi neměnil?
No… Rozhodně bych chtěl být znovu mladý! (směje se) Tenkrát člověk nasekal spoustu chyb, v jednání a věcech okolo, spousta z toho se dala udělat jinak a líp. Ale nemá cenu brečet. Víte… Mohl jsem být lepší, o hodně lepší, ale to už dnes hlásám dětem, které trénuju, aby se některých těch chyb vyvarovaly.

Všechno zlé je pro něco dobré…
Přesně tak to je, tím by se člověk měl řídit. Všechny vaše zkušenosti vás vždycky nějakým způsobem formují a snad i posouvají.

Hradec Králové patřil ve vaší době k nejlepším týmům první ligy. Pokukovali jste už tehdy po extralize?
Měli jsme dobrý tým, ale vždycky se tam objevily dva až tři další, které měly kádry našláplé ještě trochu víc. Třeba Chomutov a Brno. Tam vždycky šlo o skvělé zápasy před plným zimákem. Jednou jsme vyhráli i základní část, ale pak v play off vypadli. Ostatní doplnili svoje kádry, u nás se pracovalo s možnostmi, které byly v tu dobu k dispozici. Nechci říct, že by vše bylo jen o penězích, ale je to důležitý aspekt. Takže byli jsme dobří, ale asi ne dost dobří na to, abychom to celé vyhráli a postoupili.

„Mohl jsem být lepší, o hodně lepší, ale to už dnes říkám dětem, které trénuju, aby se některých těch chyb vyvarovaly."

Bral jste zápasy právě proti Chomutovu a Brnu nejprestižněji?
Jojo, za mě to byl Chomutov, ti byli v té době neuvěřitelně silní. Měli čtyři lajny skvělých hráčů, zápasy s nimi měly vždycky úroveň.

Co se vám vybaví, když se řekne play off 2011?
(zamyslí se) 2011… Něco s Dudou, ne? (směje se)

Foto: Stanislav Souček, mounfieldhk.cz

Přesně tak, tehdy jste se v lásce moc neměli.
No vidíte… On už dneska trénuje děti. Možná si mě ani nepamatuje. (směje se). Ale to k tomu patří, mám rád emoce. Radek nám tehdy dost nakládal, tak jsem si k tomu přidal něco svého a vznikly z toho takové jakoby třenice. Ale jak říkám… Mám to takhle rád, k hokeji to patří. Vzpomínám si, že fanoušci pak na mě udělali video, byla to pro ně dobrá prdel. (směje se) Pro nás zase motivace. Taky proto máme hokej všichni rádi. Teď je to krásně vidět, když se hraje bez fanoušků. Je to takové mrtvé, mě by to nebavilo.

„Emoce k hokeji patří, mám je rád. Vzpomínám si, že tenkrát na mě fanoušci udělali video, pro ně to byla dobrá prdel, pro nás zase motivace.

Radek Duda vás tehdy zval do ringu, šel byste do toho?
Tak on má sílu, asi tohle někde provozuje. I když na ledě to někdy nevypadalo, když třeba utekl na střídačku... Ale to není nic ve zlém, šel bych do toho. Buď bych dostal do držky já, nebo by dostal do držky on. (směje se) Beru to s humorem.

Zmíněnou sérii s Chomutovem jste nakonec prohráli. Musel jste to nést hodně těžce, co?
Kdybych to nenesl těžce, nebyl bych sportovec. Neměl jsem rád porážky, to ani při tréninku. Vždycky jsem byl z těch, kteří chtějí vyhrávat. Při nějaké výbušnější chvilce jsem pak lezl na nervy i vlastním spoluhráčům. (směje se) Ale bavíme se o dospělých, u dětí je to samozřejmě jinak. Tam se dá i z porážky vzít něco pozitivního. Dnes se tvrdí, že když děti nenaučíme prohrávat, pak se jim s těmi emocemi těžko pracuje, a pak z nich mohou mít psychickou újmu.

Na ledě bouřlivák, ale v soukromí pohodář. Sedí to na vás?
Já myslím, že jo. Tohle jsou věci v nějakých momentálních emocích, které tehdy byly, ale to už je dávno pryč. (usmívá se)

I dnes se do Hradce určitě čas od času podíváte. Poznávají vás fanoušci?
To ne. Ale v Pardubicích si ze mě dělají prču, že mám v hradeckém bufetu pořád mezi legendami své místo. Myslím, že mě ještě nevyhodili. (směje se). Do Hradce jezdím na zápasy s dětmi, takže lidi kolem klubu samozřejmě znám. Bavíme se přátelsky, je to všechno fajn. Nicméně si myslím, že fanoušci už tam mají jiné idoly. Tím myslím idoly z extraligové éry typu Radek Smoleňák a podobně. To jsou jiní bombarďáci než jsem já. (usmívá se)

Nebuďte zase přehnaně skromný, také vaše generace zanechala v Hradci výraznou stopu.
To doufám, že jo. Myslím, že lidi jsme bavili, na ledě i po zápasech formou děkovaček a podobně. Na ledě jsem tam často skákal jak pošuk, ale všechno člověk dělal pro fanoušky. Mám rád emoce, kvůli tomu se to dělá. Jak už jsem říkal, také proto jsem z dnešní doby dost smutný.

„V Pardubicích si ze mě dělají prču, že mám v hradeckém bufetu pořád místo mezi legendami."

Teď otázka trošku na tělo: V Hradci jste strávil velkou část hráčské kariéry, Pardubice vás vychovaly a teď tam trénujete mládež. Komu přejete při vzájemných zápasech?
Já mám jasně dané, že Pardubicím, protože tady trénuju děti, takže společně odehrajeme proti Hradci za sezonu spoustu zápasů. Kdybych řekl, že fandím Hradci, tak by mě ty děti asi zfackovaly (směje se) Ale nijak zvlášť to nehrotím. Víte jak…

Foto: Stanislav Souček, mounfieldhk.cz

Poprat se mezi znepřátelené fanoušky obou táborů byste se prostě nešel.
Přesně tak. Já na Hradec vzpomínám jen v dobrém, prožil jsem tam sedm krásných let. A víte co? Fanoušci samozřejmě žijí rivalitou, ale kdyby jeden z těch týmů z extraligy vypadl, tak by jim to taky bylo líto, protože by přišli o jednoho soupeře, se kterým se hrají vypjaté zápasy. (usmívá se)

Vaším největším úspěchem je asi mistrovský titul z inline hokeje, že?
Dřív bych řekl, že mým největším úspěchem jsou děti, ale to už bych poupravil, protože jsou to docela čísla (směje se) Dělám si legraci… Co se týče sportu, tak určitě ano. Pak mám titul s Třincem nebo účast na dvacítkách. Člověk si díky tomu může říct, že nějakou stopu zanechal, můžete dětem ukázat nějakou fotku, popřípadě medaili a motivovat je. (usmívá se)

Při tréninku dětí se vám ta motivace určitě hodí…
Jojo, snažím se pro ně být dobrým trenérem, něco jim předat, to je pro mě nejdůležitější.

Bylo o vašem trenérském směřování jasno hned, nebo jste se rozmýšlel mezi více cestami?
Směřovalo to k tomu, trénování mě baví. Ještě když jsem hrál, tak jsem v lajně chytračil, naši hru neustále rozebíral a kydal do toho. (usmívá se) Teď se snažím něco naučit děti, pro mě je to fajn, naplňuje mě to.

„Při tréninku dětí musíte podporovat kreativitu."

Cítíte, že vás svěřenci berou za vzor, který to dotáhl až do profesionálního hokeje?
Nemyslím si, na to tam máme třeba Petra Sýkoru nebo Davida Havíře. To byli ve své době opravdu top hráči. Já toho oproti nim zase tolik nedokázal, proto bych neřekl, že je ze mě někdo odvařenej.

Řekněte mi jednu jedinou věc, která je podle vás pro trenéra mládeže nejdůležitější, aby dokázal vychovat další hvězdy českého hokeje.
Podle mě je nejdůležitější hravost. Za nás byli trenéři dost přísní, to si myslím, že taky není úplně dobře, doba už je jinde. Musíte podporovat kreativitu, neustále něco vymýšlet, aby se děti nebály tvořit. To je přesně to, co náš hokej zdobilo a co se možná trošku vytrácí. Tohle musíme do těch dětí znovu dostat, aby se nebály hrát. Všechno ostatní se dá časem naučit a vypilovat, ale kreativitu v sobě musí mít co nejdříve. Když se dnes podíváte na nejlepší hokejisty světa, jsou to neuvěřitelně kreativní borci. Tohle je cesta.

Partneři Mountfieldu HK

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz