Lafrenière? Srandovní kluk, líčí Raška. Na ruce má motto od dědy

Před sezonou odešel z Třince do kanadské QMJHL, teď bojuje o nominaci na domácí mistrovství světa. Předností útočníka Adama Rašky je především bojovnost a fyzická hra, tu se snaží využít i v reprezentaci a přesvědčit trenéry, že do kádru dvacítky patří. Jak vidí své šance a co říká na spoluhráče Alexise Lafrenièra – budoucí jedničku draftu?

Od letoška hrajete za Rimouski Oceánic v kanadské juniorské soutěži. Jaké pro vás první měsíce byly?
Myslím, že první půlrok se mi docela povedl, protože kdyby ne, tak bych teď nebyl mezi kluky na reprezentaci. Měsíc jsem byl zraněný v horní polovině těla, což mě sice vyvedlo z tempa, ale pak jsem se do něj zase vrátil, to proběhlo celkem v pohodě. Chodil jsem na led sám bez kluků, abych se vyhnul jakémukoliv kontaktu.

Proběhla vám hlavou myšlenka, že by vás zranění mohlo vyřadit z boje o šampionát?
Osobně jsem trošku strach měl, protože fyzioterapeut mi řekl, že to může trvat tři týdny, ale i měsíc a půl. Naštěstí to ale nakonec byly jen ty tři týdny. Pak už jsem naskočil do zápasů a stihl odehrát ještě pět šest utkání, než jsem odletěl do Česka.

Na co jste si v novém prostředí musel nejvíce zvykat?
V québecké lize se mluví francouzštinou jako hlavním jazykem, až pak je angličtina. Když jsem ve městě se spoluhráči, lidé mluví francouzsky a vy musíte najít toho jednoho ze sta, který mluví anglicky. První dva týdny jsem si kvůli francouzštině těžce zvykal. Základy angličtiny jsem měl, takže doučit se nějaká slovíčka a fráze, co kluci používají, už bylo lehčí. Teď už je to ale v pohodě.

Bodově se vám v zámoří zatím celkem daří, váš hlavní přínos ale spočívá v něčem jiném. Jsou bojovnost a kontaktní hra tím, čím se snažíte prezentovat?
Je to tak, bojovnost je na prvním místě. Bojovat pro kluky v rohu kluziště, odvádět černou práci, jak se říká. To jsou věci, které zdobí moji hru, bez spoluhráčů by to ale vůbec nevyniklo. Když máte dobrý tým, vynikne na každém hráči to, co umí – někdo umí střílet a na mně je zase vidět bojovnost a fyzická hra. Sem tam se ale nějaký bodík najde. (směje se) Většinou se neocitnu v zakončení šance, radši ji pro kluky vytvořím.

Jak vašemu stylu vyhovuje, že QMJHL je poměrně ofenzivní soutěží?
Ano, hraje se tam útočně. U modré čáry je většinou zeď, kterou nejde přebruslit s pukem na hokejce, na to musíte mít fakt dobrý skill. Většinou se puk nahazuje a pak se o něj bojuje v rohu, což mi vyhovuje. Navíc je hřiště malé a je plno osobních soubojů, pro mě perfektní. Nikomu není příjemné, když mu hrajete do těla. Je z toho znechucený a nemá chuť do hokeje, to může náš tým nakopnout. Můžeme získat převahu, využít ji ke vstřelení pár branek a dostat se do vedení.

Máte tuto roli v týmu sám, nebo vás je na odvádění černé práce víc?
Jsme tam dva nebo tři kluci, kteří jsme takoví buldoci. Hrajeme třetí čtvrtou lajnu, protože v prvních dvou jsou kluci, kteří střílí góly a rozhodují zápasy. My tam nejsme úplně od bránění, ale bojujeme pro tým, necháváme čas na oddech prvním dvěma lajnám a znechucujeme soupeři hokej.

V Rimouski Océanic působí také kanadský útočník Alexis Lafrenière, přepokládaná jednička příštího draftu NHL. Jaký je to hráč?
Neskutečný. Nikdy jsem se nedíval na jeho zápasy, viděl jsem ho, až když jsem s ním začal hrát. Jak trénuje a co předvádí v zápasech, to je něco neskutečného. Myslím si, že si určitě zaslouží být jedničkou draftu, protože je někde úplně jinde. Pohyb, rychlost a práce s holí v té rychlosti, to je nepopsatelné. Snažil jsem se odkoukat pár věcí, ale mám hodně co zlepšovat.

Rychlost je tedy to, co ho řadí před ostatní hokejisty?
Podle mě je komplexním hráčem. Zdobí ho střela, bruslení a ještě pohyb s holí v rychlosti. Alex má symbiózu v rukou a nohou, nevěřil jsem, jak to dokáže. Ale jde to.

Lafrenière má navíc ve vašem mužstvu roli kapitána. Je tedy zároveň lídrem kabiny? A jaký je člověk?
Je to srandovní kluk, v šatně má největší vtípky a baví se se všemi, to je hlavní. Nemá tři nebo čtyři kluky, se kterými by se bavil a hrál si na skupinku, on se prostě baví se všemi. To na něm obdivuji, je to obyčejný kluk. Když hrajeme venku a udělá třeba faul, celá hala na něj bučí, což by mě osobně štvalo. Ptal jsem se ho na to a on říkal: „To nesmíš řešit, soustřeď se jen na sebe a na trenéra. Když budeš poslouchat svoje tělo, svoji mysl a trenéra, všechno půjde lépe.“ Jako kluk je fakt super.

Má podle vás potenciál stát se hvězdou NHL?
Myslím si, že příští rok si určitě pár zápasů zahraje, jako Jack Hughes tento rok. Jestli bude pracovat jako teď, určitě bude hrát NHL a bude jedním z hlavních lídrů týmu, kde bude působit.

Pojďme se teď ale vrátit k vaší hře. Jaký pokrok jste za půlrok za mořem udělal?
Říká se, že v Kanadě se kluci mění, mě působení v Québecu změnilo dost. Začal jsem se lépe stravovat, protože v Česku to nebylo nejlepší. Když vidím, jak se kluci v Kanadě stravují zdravě a před zápasem jedí ovoce a zeleninu, je to lepší. Hodně mi to pomáhá i na ledě, cítím se komfortněji. Co se týká hry samotné, tréninky jsou podobné, akorát je to ve větším tempu. Musíte dávat pozor, protože jsou tam tři čtyři trenéři a všímají si maličkostí. Když je nemáte, dostanete seřváno a někdy vás třeba na zápas posadí. Musíte být stoprocentní na každém tréninku i zápase, je to úplně jiná soutěž.

Stalo se někdy vám, že jste byl mimo sestavu?
Jednou jsem byl na koberečku. Já mám dlouhodobější problém, že trénink a zápas není to samé. Trenérům připadá, že jsem na tréninku líný a nedohrávám situace, ale v utkání jsem úplně jiný člověk. Snažím se s tím pracovat a byl jsem i párkrát u psychologa, je to ale dlouhodobější proces. Snažím se na tom makat a vyvíjí se to lépe.

Možná je to dané i vaším stylem hry. V zápase jdete do souboje se soupeřem na sto procent, v tréninku to ale není ono.
Mám pocit, že jsou to moji spoluhráči a musím je chránit a hrát pro ně, trenéři se mi ale snaží vštípit, že na tréninku musím hrát proti nim. Že na ledě neznáš bratra. Jak už jsem říkal, snažím se na tom pracovat a zlepšuje se to.

Co se týká domácího mistrovství světa juniorů, jaké jsou podle vás šance, že si na něm zahrajete?
Moje šance jsou někde ve hvězdách. Je to na trenérovi, do hlavy mu nevidím. Musím mít ale co nejlepší tréninky a zápasy, abych se do sestavy dostal. Snažím se využít všechny rady od koučů z Kanady, opravdu ale nemůžu říct, jak to se mnou bude.

Říkají už čeští trenéři v rámci kempu, jakou roli v týmu byste měli zastávat, pokud se na šampionát dostanete?
S pár kluky už mluvili, se mnou ale ještě ne. Pořád čekám, jestli mi nějakou roli přidělí nebo jestli budu dělat prostě to, co umím nejlépe. Není to ale otázka úplně na mě.

To je sice pravda, hlavní trenér Václav Varaďa vás ale zná z vašeho působení v Třinci, vy zase znáte jeho.
Znám ho tři nebo čtyři roky, hrál a trénoval jsem pod ním. I u něj jsem byl na koberečku, pár tréninků s áčkem se mi úplně nepovedlo a dostal jsem od něj seřváno. Když ještě hrál, měl podobný styl jako já, byl takový buldok do brány. Myslím, že když udělám všechno tak, jak bych měl, a budu hrát svoji hru, místo ve třetí nebo čtvrté lajně bych mohl získat. V každém týmu potřebujete hráče, kteří budou soupeřům znepříjemňovat hru a dostanou na koně svoje mužstvo, aby mohlo vyhrát zápas.

Kteří hráči z kempu by mohli kromě vás tuto roli zastávat?
Určitě Filip Koffer a Ondra Pavel. My jsme takoví tři kluci, kteří hrají podobný styl. Ne hráči do přesilovky, ale spíš do oslabení, hráči, kteří hrají pro svůj tým a snaží se ten druhý dostat na kolena.

Příprava dvacítky se odehrává ve Frýdku-Místku, tedy ve vašem rodném městě. Je pro vás z toho důvodu akce speciální?
Narodil jsem se tu a odehrál jsem tady pár zápasů v Chance lize, je to pro mě domácí led a mám menší výhodu oproti klukům. Pak se všechno přestěhuje do Ostravy. To je pro mě led rivala, znám ho ale taky dobře. (usmívá se)

Je o to větší motivace se na mistrovství světa probojovat, když se bude odehrávat kousek od místa, kde jste vyrůstal?
Motivace je dvojnásobná, každý chce hrát na domácím šampionátu. Budou tady hvězdy z NHL a dalších klubů, budoucí jedničky draftu, prostě velká konkurence. Je to největší pocta, kterou může mládežník dostat.

V základní skupině čeká Českou republiku také Kanada. Kdyby vás trenéři nominovali, dohrál byste Lafrenièra u mantinelu?
To není dobrá otázka, protože na ledě neznáte bratra, jak říkali trenéři. Určitě bych ho dostal na kolena. Nebo bych se o to aspoň snažil, je to totiž hodně těžké. (směje se)

Když se podíváte na aktuální složení českého kádru, jaké jsou jeho přednosti a cíle?
Bude záležet na tom, jak budeme hrát jako tým. Když všichni drží pospolu a hrají jeden za druhého, má to neskutečnou sílu. Další motivací je domácí turnaj a chtěli bychom udělat co nejlepší výsledek pro fanoušky. Koukal jsem, že české zápasy jsou už vyprodané, takže fanoušci nás budou hnát dopředu jako šestý hráč na ledě, což je strašně pozitivní.

Nejde si nevšimnout, že na předloktí máte vytetovaný nápis. Co pro vás znamená?
Mám tam „Dočasná bolest, věčná hrdost“, to mi kdysi řekl děda. Když trpíš a trpíš pro něco dobrého, pak se to obrátí a jsi na sebe hrdý. Je to hodně hluboké, takové moje životní motto. V těžké chvíli musíte zachovat chladnou hlavu, a jednou si na to vzpomenete a budete na to hrdí.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter