Přičinil se o slavné porážky Sovětů, co mocně povzbudily celý národ. Milovala ho Bratislava za nádherné trefy v barvách "belasých". Prchl za velkou louži, ve třiceti a aniž by o tom mohl říct vlastním rodičům. „V Americe se pak Václav Nedomanský prosadil do NHL, zažil ostrý spor s jedním z největších zlosynů v hokejové branži Alanem Eaglesonem i potyčku s podvodníkem na střeše, co na něj vytáhl zbraň," popisuje novinář a publicista Karel Knap životní stezky hokejového velikána, druhého českého zástupce v Síni slávy.
Nedomanský svůj příběh, fascinující a mnohovrstevnatý, vypráví v nedávno vydané knize Big Nedo: Můj největší únik.
Napsal ji právě s Knapem, s nímž se poprvé potkal před 22 lety na mistrovství světa ve Švédsku. Mají za sebou hodiny a hodiny schůzek, rozhovorů a vzpomínání. Jestli je někdo mezi českými žurnalisty, kdo dokázal nahlédnout za oponu života jednoho z nejlepších plejerů naší historie, je to právě on.
Knap v exkluzivním interview boří mylné představy o "Big Nedovi" a kreslí detailní portrét hodonínského rodáka, který si získal respekt i jako skaut.
Pro současnou generaci je Nedomanský figurou notně vzdálenou. Přiblížil byste dobu, v jaké prchal z Československa? Psala se sedmdesátá léta, jemu bylo třicet. Ocitl se v paradoxní situaci. Ač platil za největší hvězdu Slovanu, tak čelil šikaně a útlaku. Od klubu, od režimu. Emigrace pro něj byla de facto jediným řešením, pokud chtěl vést důstojný život. Vnímal to tak, že nemá na vybranou.
V čem spočívala ona šikana? Tehdejší režim byl plný hrůz, včetně udavačství, závisti a snahy totálně ovládnout lidské osudy. Ve Slovanu ho šikanovali, nechtěli mu povolit přestup do Brna, vyhrožovali mu dvouletou vojnou, byť mu bylo třicet a měl ženu a dítě. Došlo mu, že jedinou šancí, jak z té situace vybřednout, je emigrace. Vše si promyslel, naplánoval, byl to od něj chladnokrevný kalkul, nesměl na sobě nechat nic znát. Je ohromně pyšný na to, že takhle vyklouznul z nesvobodné země.
„S rodiči se v Hodoníně loučil s tím, že se za 14 dní zase uvidí. Přitom dobře věděl, že je možná neuvidí už nikdy."
Novinář Karel Knap o Václavu Nedomanském
Jak se pral s tím, že nesmí o útěku přes Švýcarsko nic říct ani vlastním rodičům? Bylo to pro něj samozřejmě těžké, sžíralo ho to. Dodnes je to pro něj citlivé téma. S rodiči se v Hodoníně loučil s tím, že se za 14 dní zase uvidí. Přitom dobře věděl, že je možná neuvidí už nikdy. Vše bylo náročné i pro jeho ženu, která, ač nebyla žádnou pápěrkou a svého času patřila do československého týmu v běžeckém lyžování, pár dní před emigrací kolabovala. Drtila ji vidina toho, co je čeká.
K volnomyšlenkářské výpravě jako v podání Petrů Svobody, Nedvěda či Klímy to má daleko. Ano, v případě Václava je to jinak, než se může někomu na první pohled znát. Emigrace pro něj nebyla dobrodružstvím, bral to, že je do té situace dohnán. A je potřeba vnímat, že to nebyl dvacetiletý kluk jako jmenovaní hráči. Ti vyrazili za velkou louži jako mladí kovbojové, co nekoukali doleva doprava, moc nad tím nepřemýšleli. Bylo to pro ně do jisté míry jednodušší. A je tu ještě další mylná představa.
Povídejte. Ač byl Nedo braný jako první československá hokejová superstar, tak si nepotrpěl na pozornost. Naopak, on je introvertním, do sebe uzavřeným člověkem, nikdy nevyhledával rozhovory, neliboval si v pózování před fotografy. Neprahl po slávě a penězích. Pochopil ale, že pokud chce žít normálně, musí odejít.
„Emigrace pro něj nebyla dobrodružstvím, bral to, že je do té situace dohnán. A je potřeba vnímat, že to nebyl dvacetiletý kluk."
Novinář Karel Knap o Václavu Nedomanském
Co čekal od Ameriky? Věděl, že musí uspět. Všechno vsadil na jednu kartu. Na to, že se prosadí coby hokejový profesionál. Nemohl se vrátit, kdyby se vrátil, hrozilo by mu vězení za opuštění republiky. Výchozí pozici měl složitou také v tom, že na rozdíl od všech soupeřů i spoluhráčů ve WHA začínal od nuly. Neměl tam majetek, příbuzné, pojištění, dům, nic. Cítil tlak, hrál nejen za sebe, ale i manželku a malého Vašíka.
Kde se v něm brala víra, že uspěje? Věřil si, protože díky různým akcím s národním týmem si porovnal své kvality s konkurencí. Cítil, že na zámořské hráče má. A navíc se cítil dobře fyzicky, byť už byl, podle tehdejších zvyklostí v Československu, pomalu hokejovým důchodcem. V jeho věku se běžně končila kariéra. Zaplaťpánbůh mu jeho hra vabank vyšla a prosadil se.
Útěk je jen zlomek Nedomanského příběhu. Které další momenty vás fascinují? Je jich strašně moc... Stačí úplný začátek, sotva začal jako kloučekaspoň trošku vnímat svět, tak uviděl z okna bytu Nedomanských kráter, co zůstal po bombardování Hodonína. Mohl umřít v šesti, sedmi měsících. Stačil zlomek sekundy, bomba by dopadla kousek vedle a ten úchvatný příběh by se nerozvinul. Při dalším náletu zase po cestě do úkrytu vypadl ze sáněk, zachránila ho babička, která se pro něj vrátila.
To zní děsivě. Stejně jako jeho historka z Detroitu, kde bojoval na střeše s podvodníkem s pistolí a dokázal se hráběmi ubránit. V knize je i spousta hokejových událostí, výhry nad Sověty mu lidé při setkáních dodnes připomínají, zůstávají v nich, takový pro ně měly význam. Trpké jsou vzpomínky na jeho rozvod, drásá ho, jak ho žena finančně podváděla, falšovala jeho podpis. Dodneška nerozumí, proč se všechno seběhlo. Ví jen, že je pod manželskou krizí podepsaný Alan Eagleson, jeden z největších zlosynů hokejového světa. To Václav ho jako první z hokejistů dohnal k soudu. Kapitolou samou pro sebe je jeho boj s vážnou nemocí, nenechal se porazit rakovinou.
„Stačil zlomek sekundy, bomba by dopadla kousek vedle a ten úchvatný příběh by se nerozvinul."
Novinář Karel Knap o Václavu Nedomanském
Když se vrátíme k hokeji, je potřeba vypíchnout, že je Nedomanský druhým českým zástupcem v Síni slávy. Čím si takové uznání podle vás v zámoří získal? Já si myslím, že je to odraz jeho sportovních a lidských kvalit. V zámoří dokázali líp než my tady v Česku a na Slovensku docenit, jakým je člověkem, co je zač. Není typem, co vyjde do místnosti a začne halekat, plácat se s ostatními po ramenou a ukazovat, jak je se všemi kamarád, řekněme napůl falešně, to není vůbec jeho styl, připadá mu to cizí. Pro něj je mnohem podstatnější, jak na lidi působí dlouhodobě a jak oni na něj. Váží si lidské solidnosti, vřelosti a opravdového, ryzího přátelství.
A ta sportovní stránka? Dokázal zapůsobit dominantní hrou na ledě, byl vysoký, nesmírně šikovný, dělal kličky, co dnes vidíme v NHL, různé prohazovačky v plné rychlosti. Naprosto unikátní byla jeho střela, když vezmeme v potaz, jaké se tehdy používaly hokejky, těžké dřevěné „palice“. Byl to jedinečný hokejista. Osobností a hrou dokázal zapůsobit na mnohé zámořské, ale i evropské kapacity. Kdekdo se za něj přimluvil, ta nominace do Síně slávy nespadla jen tak z nebe.
„V zámoří dokázali líp než my tady v Česku a na Slovensku docenit, jakým je člověkem, co je zač."
Novinář Karel Knap o Václavu Nedomanském
V poslední době baví hokejové fanoušky svými blogy. Píše zasvěceně a zároveň otevřeně, v čem je jeho kouzlo? Určitě není nějaký velký vypravěč, nelíčí dvě hodiny desetiminutovou příhodu, je ale upřímným, vtipným a úderným glosátorem. Mistrem zkratky. Stále moc rád hokej sleduje, klidně si pustí tři, čtyři zápasy za sebou, tak, jak jdou přenosy NHL od východu na západ. Umí výkony hráčů posuzovat bez filtru, nikomu se nepotřebuje zavděčit, ani nemá potřebu nikoho omlouvat. On je prostě profík, říká to, co vidí, dovede být přísný a spravedlivý.
