Nejtěžší chvíle u hokeje? Když mi při zápase zemřel hráč, tvrdí smutně Jan Hrbatý
Na bruslích býval rychlý jako blesk, skvělým pohybem motal soupeřovy obrany, divákům nabízel úžasné kombinace. Jan Hrbatý platil za výtečného útočníka, který pro tým odváděl spoustu černé práce. Rodák ze Strážiska u Olomouce vynikl v tehdy druholigovém Prostějově, odkud počátkem 60. let narukoval do Dukly Jihlava. "Byla to osudová záležitost. Na Vysočině jsem zakotvil, už pěkných pár let jsem tam doma. Mám velkou radost, že jsem s Duklou mohl prožít tolik povedených sezon," libuje si spokojeně.
Hrbatého v Prostějově objevil trenér Jaroslav Pitner. Rozpoznal jeho úžasné bruslařské schopnosti, líbila se mu technika mladého útočníka. "V Jihlavě jsem dostal šanci, splnil jsem základní vojenskou službu a pak mi dali nabídku, jestli nechci zůstat. Samozřejmě jsem souhlasil. Takže se ze mě stal voják z povolání," popisuje.
Mohlo by se zdát, že skvělé bruslení získal poctivým tréninkem. Bylo to však trošku jinak. "Kdepak speciální příprava. Šlo o to, že jsem jako kluk trávil na bruslích každou volnou chvilku. V těch letech byly zimy mrazivé, jakmile to šlo, pořád jsme to mydlili na ledě. Hrál jsem hokej od rána do večera, úplně mě pohltil," vypráví upřímně.
Přechod do nejvyšší soutěže zvládl velmi rychle, ovšem jednoduché to neměl. "Z druhé ligy jsem byl zvyklý na jiné tréninkové dávky. Rok 1961 pro mě znamenal zlom. V Dukle jsem se uchytil a získal pevné místo, nicméně první rok to nebylo úplně jisté. V základní sestavě jsem pravidelně naskakoval až během druhého roku vojny," připomíná.
Hrbatý se brzy vypracoval na elitního útočníka, šanci dostal rovněž v reprezentaci. Celkem startoval na třech světových šampionátech v letech 1967, 1969 a 1970, k tomu si připsal účast na olympijských hrách 1968 v Grenoblu. Právě na tento turnaj vzpomíná nejraději. "Olympijské hry jsem zažil jen jednou, domů jsme přivezli stříbro. Mohlo to být ještě lepší, ale nevyšlo to."
I po tak dlouhé době má stále před očima zápas se Švédy, resp. situaci, kdy osamocen čekal před klecí Tre Kronor, aby mohl zamést puk do brány. "Jenže Joža Golonka mi nenahrál a místo toho vystřelil. Nedal. Kdybych mohl zakončit, třeba by z toho bylo zlato. Ale nevadí. I druhé místo bylo krásné. Porazili jsme Sověty, vlivem ostatních výsledků jsme však na prvenství nedosáhli," líčí.
Jeho obličej přitom září úsměvem. Sympatický chlapík z Vysočiny si váží úspěchů, kterých dosáhl. "Však se také pořád rád scházím s kamarády, kteří tehdy hrávali v reprezentaci. Většinou to bývá při srazech olympijských medailistů v Praze. Sedneme si ke stolu a povídáme. Naposledy mezi nás přišel Jirka Kochta, který dlouho působil v Německu a já ho léta pořádně neviděl," libuje si.
Za druhý velký turnaj v životě označuje šampionát 1969 ve Stockholmu. "Každý ví, jaké události u nás proběhly v osmašedesátém. Veřejnost vzala mistrovství světa jako formu odvety Sovětům, dvakrát jsme je porazili, což mělo mimořádný ohlas. Vzpomínám moc rád, protože zápasy tenkrát měly nevídaný náboj," tvrdí.
Když přijde na řadu ohlédnutí za klubovou scénou, Jan Hrbatý upozorňuje na výsledky Dukly v zahraničí. "Jeli jsme třeba na velké turnaje do Kanady a Ameriky, kde se nám pokaždé dařilo. Nebo Pohár mistrů evropských zemí, na něm nám to také šlo. Jihlava měla silný tým, sešla se výborná parta skvělých hráčů. Domácí mistrovské tituly nebyly náhodné."
Klubu zůstal věrný neuvěřitelných 45 let. Po skončení aktivní činnost se dal Hrbatý na trenérskou práci, v Jihlavě vedl mládež i první tým. Vychoval i následovníky. V Dukle nastupoval syn Jan Hrbatý mladší, dres týmu v první lize oblékal později vnuk Filip. Hrbatý nejstarší zažil s hokejem i jednu tragickou chvíli. Když trénoval juniorku, zemřel při utkání juniorů v Kladně mladý hokejista Filip Číhal.
"Byl to nejhorší okamžik mé hokejové kariéry. A nikomu bych ho nepřál. Hráli jsme přesilovku, puk byl v pásmu soupeře. Číhal se ocitl na útočné modré a najednou padl k zemi. Hra se přesunula jinam, ale hned jsme viděli, že je zle. Okamžitě byla poskytnuta první pomoc, jenže pokusy byly marné. Tragédii jsem pak musel sdělit rodičům, bylo to strašné," vypráví tiše.
V současnosti už Jan Hrbatý sleduje hokej z povzdálí. "Jsem v důhodu, věnuju se rodině a práci u domku. Mám zahradu, baví mě spousta věcí," tvrdí. Ovšem milovaný sport samozřejmě sleduje. "Chodím na Duklu, koukám na televizi. Bohužel v Jihlavě to teď není nic moc. Chybějí peníze, je to stále horší," reaguje skepticky.
S bývalými spoluhráči pravidelně hodnotí dnešní dění, sešlosti za účasti Jaroslava Holíka, Augusty, Vorlíčka dalších bardů vydržely "Duklákům" dodneška. Jen místo je jiné. "Dřív se chodilo do Grandu, ale ten je zavřený. Našli jsme si tedy restaurci naproti zimáku, u místního kina," směje se závěrem.
Share on Facebook
