Němec o svém konci: Strašně emotivní, i slza ukápla. K návratu mě nikdo nepřemluví
Ondřej Němec.
|
Foto: Patrik Žák, hc-vsetin.cz
Už od léta věděl, že letošní sezona bude jeho poslední. Vrátil se na ni tam, kde svou seniorskou pouť začínal. Ondřej Němec byl se Vsetínem blízko k baráži, ve valašské bitvě však podlehl rivalovi ze Zlína a sezona pro něj skončila. A skončila tím i kariéra borce, který třikrát vyhrál extraligu, má tři cenné kovy z MS a v reprezentaci odehrál přes 200 mačů. Obránce se v živém vysílání na Instagramu vrátil k finále Chance ligy a našel si čas si trochu zabilancovat a taky polemizovat o budoucnosti.
O FINÁLE CHANCE LIGY. Celý náš valašský a zlínský region si přál, aby se ve finále sešel Vsetín a Zlín, a to se nám podařilo. Chvíli to vypadalo, že se potkáme hned ve čtvrtfinále, ale poslední kolo rozhodlo tak, jak rozhodlo. Celý kraj si to strašně užil, zimáky byly našlapané a atmosféra byla neskutečná. Málokde se dá zažít to, co na Vsetíně, za celou sezonu se moje očekávání splnily na tisíc procent a v play off to celé gradovalo. Bohužel jsme nebyli těmi šťastnějšími. Takový je život, člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Myslím, že jsme nebyli horším týmem, spíš Zlín byl šťastnější. Chyby přišly z obou stran, ale my jsme je nedokázali potrestat. Naopak, když jsme chybu udělali my, Zlín ji využil. V šestém zápase jsme třeba nedali deset vteřin před koncem naprostou tutovku, v přesilovce to pak jelo pět centimetrů kolem brány. Pak přišla jedna chyba, přečíslení dva na jednoho a bylo to. To je hokej.
O ZÁKAZU VSTUPU VSETÍNSKÝCH FANOUŠKŮ NA ŠESTÝ ZÁPAS VE ZLÍNĚ. Mrzí mě, že jsme nemohli mít své fanoušky na posledním zápase. Tahle hořkost ve mně ještě zůstává. Je to škoda a jsem přesvědčený o tom, že nikde jinde na světě by se to nestalo. Emoce prostě k play off patří, to je normální a je to to, proč hokej hrajeme. Nevím, jestli by to na výsledek mělo nějaký vliv, hlavně se nechci na nic vymlouvat, protože jsem se nikdy na nic nevymlouval.
„Po tom, co jsme dostali gól, jsem zmizel do tunelu mezi střídačkami. Potřeboval jsem být sám, protože jsem věděl, že je konec. Konec našeho snu a taky konec jedné etapy života. Věděl jsem, že něco krásného skončilo, a dokonce ukápla i nějaká ta slza.“
O EMOCÍCH PO POSLEDNÍM ZÁPASE. Po tom, co jsme dostali gól, jsem zmizel do tunelu mezi střídačkami. Potřeboval jsem být sám, protože jsem věděl, že je konec. Konec našeho snu a taky konec jedné etapy života. Věděl jsem, že něco krásného skončilo, a dokonce ukápla i nějaká ta slza. Po sedmnácti letech jsem mohl obléct vsetínský dres a celá série pro mě byla strašně emotivní. Můj první extraligový zápas za muže byl za Vsetín ve Zlíně a na stejném místě a ve stejném dresu jsem odehrál i ten poslední. Takhle to asi někde bylo napsané.
O KONCI KARIÉRY A PŘÍPADNÉM NÁVRATU. Byl jsem rozhodnutý už na začátku sezony. Neuměl jsem si představit jiné nebo lepší místo, kde bych hrál poslední rok. Na Vsetíně jsem 25 let, mám tu rodinu, narodily se tu moje děti a pochází odsud moje žena. Hrozně jsem se těšil a pamatoval jsem si tu fantastickou atmosféru z mých začátků. Když jsem byl v Rusku, vždycky jsem stihl zajít na Lapač na jeden, dva zápasy jako divák. Lidi mi letos dodávali energii a chuť hrát a stáli za námi, i když jsme prohrávali. A kdyby Vsetín postoupil? Na kdyby se nehraje. Ale kdyby se stalo cokoliv, i kdybychom vyhráli baráž a postoupili, na příští sezonu bych se díval jako divák tak jako tak. Za sebe říkám, že mě k návratu už nikdo nepřemluví, ani na nižší úrovni.
„Máme fantastické fanoušky, skvělé zázemí a já bych ten postup Vsetínu do budoucna strašně přál. Aby Vsetín byl zase tou elitou jako před 25 lety.“
O TÝMU VSETÍNA A AMBICÍCH NA POSTUP. Kádr byl poskládaný hodně dobře. Kvalitní tým, kvalitní odchovanci a výborní gólmani. Prošli jsme si určitými krizemi, ale vždycky jsme se dokázali vrátit zpátky. Potenciál vsetínského klubu ještě nebyl naplněn a pořád se můžeme posouvat. Vyrostl nám krásný Kapka resort, máme tedy druhou ledovou plochu, kde můžou naše děti růst. Všechno má svůj čas a musíme se taky vrátit do extraligy juniorů a dorostu. Máme fantastické fanoušky, skvělé zázemí a já bych ten postup Vsetínu do budoucna strašně přál. Aby Vsetín byl zase tou elitou jako před 25 lety. Dva roky po sobě nám vždycky chyběl krůček do baráže, tam už se může stát cokoliv. Tak jak je to teď, je to pro obě strany nevýhodné. Za mě bych rozhodně zvažoval změnu systému.
O MLADÝCH VSETÍNSKÝCH OBRÁNCÍCH. Mladí kluci v obraně, ať už Tom Ondračka, Šimon Jenáček nebo Filip Krajčík, jsou hrozně šikovní. Je to budoucnost Vsetína, podle mě by tu měli zůstat, aby za dva, tři roky mohli přebrat otěže týmu a dál se rozvíjet. Řešili jsme spolu spoustu věcí a herních situací. Když měli otázky, vždycky jsem odpověděl a snad můj názor nepřišel vniveč. Snažil jsem se jim pomáhat a pomoci jim rozvinout jejich talent. A to nejdůležitější bylo, že se opravdu sami chtějí posouvat. Učili se, stejně jako já jsem se učil jako mladý od Pepy Řezníčka nebo Lexy Jaškina.
O SVÉ BUDOUCNOSTI. Mám výhodu v tom, že teď nemusím nic plánovat. Po dlouhých letech se budím s tím, že nemusím nic dělat. Samozřejmě kromě toho, že musím děti vypravit do školy a učit se s nimi. Taky teď jezdím se syny po turnajích. A co bude dál? Záleží, jak se na Vsetíně domluvíme a jaký o mě budou mít zájem. Letos jsem pracoval se čtvrťáky, ročníkem 2013, a hrozně mě to naplňovalo a byla to sranda. Kluci jsou bezprostřední a v této kategorii na nich jsou vidět obrovské posuny. I když jsme po nich občas chtěli i těžší věci, než mohli zvládnout. Je to jedna z věcí, která by mě do budoucna bavila, udivíme, jak to dopadne, až se potkám s vedením klubu a lidmi od mládeže.
O TRÉNINKU MALÝCH DĚTÍ. Děti to hlavně musí bavit, já odmítám někoho přemlouvat, aby přišel na trénink. To je špatně. Každé dítě je jiné a klidně si může vybrat jiný sport nebo aktivitu, klidně ať hraje na housle. Samozřejmě hlavně ať je to pro ně v tomhle věku hra, ale já jsem stará škola a i hra se dá udělat drilovými cvičeními. Je těžké udržet jejich pozornost, takže dril se musí prokládat hrou a nějakou tou legráckou. Kluci musí chtít sami, ale viděl jsem, že se vracejí rádi a že to snad děláme dobře. Byli jsme součástí jejich party a oba s kolegou jsme nezkazili žádnou legraci. Hlavně bych je všechny chtěl poprosit, aby aspoň na chvíli odložili z ruky ty mobily. Na to se nedá dívat. My jsme běhali po venku, lezli po skalách, rvali se a domů chodili s rozbitýma držkama. Dneska je ta generace jiná a to se určitě už nezmění.
„Hlavně bych chtěl všechny kluky poprosit, aby aspoň na chvíli odložili z ruky ty mobily. Na to se nedá dívat. My jsme běhali po venku, lezli po skalách, rvali se a domů chodili s rozbitýma držkama. Dneska je ta generace jiná a to se určitě už nezmění.“
O DŮLEŽITOSTI STUDIA PŘI HOKEJI. Škola je strašně důležitá a jestli mi nějaký rodič bude vykládat, že škola je na nic a že z jejich kluka bude profesionální hokejista a nepotřebuje ji, pošlu ho někam. Taky je podle mě hloupost, že hokej se nedá hrát současně se školou. Já jsem to zvládal na gymplu taky, a to už jsem začal hrát extraligu s áčkem a trénovalo se dopoledne. Učitelé i trenéři mi vždycky vyšli vstříc, jsem vděčný, že pan Neliba a Tabara mě vždycky uvolnili, když jsem potřeboval jít napsat nějaký test.
Každé dítě by mělo chtít chodit do školy, to je pro mě priorita. Hokejem se začnou pak třeba živit až ve dvaceti, když podepíšou první smlouvu. Ambiciózních rodičů, kteří vidí své děti v NHL, je spoustu. Se svými kluky jezdím na turnaje a já nesnáším tam být s ostatními rodiči a poslouchat je. Radši stojím někde sám. Některé věci, které říkají, bych musel komentovat a reagovat na ně. Třeba jako trenéři jsme letos poprosili rodiče, aby se nám do některých věcí nepletli a aby nám hlavně nechodili do kabiny, že dětem brusle s radostí zavážeme sami. A myslím, že to respektovali. Prostě každý si může zvolit svoji cestu, u svých dětí budu razit takovou, že škola je priorita. Až budou mít hotovou střední školu, pak se můžou začít hokejem živit. To se každému poštěstit nemůže, nikdo neví, co se stane a co ho čeká.
O SVÉ ÚSPĚŠNÉ KARIÉŘE. Asi mi to dojde později. Jsem bezprostřední člověk, máloco zapomínám a strašně si vážím každé šance, kterou jsem dostal, a každého úspěchu. Až budu s odstupem času sedět v Karlovicích na chatě, budu si říkat: „Ty vole, ta kariéra vůbec nebyla špatná.“ Mohl jsem si zahrát na mistrovství světa a na olympiádě. Byl jsem ve vítězných týmech a vím, jak chutná vítězství. Měl jsem tu čest poznat fantastické hráče své generace. A myslím, že můžu být pyšný na to, co jsem dokázal. Žil jsem si svůj sen a myslím, že to byl dobrý sen.
Ondřej Němec. | Foto: Martin Vojtěch Víta, hc-vsetin.cz
O ANGAŽMÁ V KOMĚTE BRNO. Famózní čtyři roky. Dva tituly a jedno prohrané šesté semifinále s Libercem. Získal jsem spoustu kamarádů, se kterými jsem doteď v kontaktu, každý z nich ve mně něco zanechal. Přišli kluci ošlehaní cizinou, nároďákem, chvíli si to sedalo. Šestku jsme před prvním titulem honili v posledním kole. Ladili jsme formu hlavně na play off, trénovali jsme o moc víc a neřešili jsme základní část. A myslím, že všechny tyto kroky byly správné. A ten konec v Brně? Zavázal jsem se, že už se k tomu nebudu vracet a vyjadřovat. Vím, jak to bylo, a mám to v sobě uzavřené.
O NEJCENNĚJŠÍCH GÓLECH. Podařilo se mi dát spoustu důležitých gólů, nechci nějaký vypichovat. Pamatuju si první gól v extralize doma za Vsetín proti Karlovým Varům, taky první gól za nároďák proti Švédům. Dával jsem gól na 3:3 v šestém zápase finále v Karlových Varech, pamatuju si i gól z O2 areny. Člověk si to prostě užíval. Letos tam nepadlo nic, chtěl jsem si na Vsetíně na závěr aspoň jeden dát. Šance, tyčky, břevna tam byly, ale asi bylo někde napsané, že ho prostě v poslední sezoně nedám.
„Na rovinu říkám, že jsem si do nároďáku často jezdil odpočinout, hlavně psychicky. V Rusku jsem byl zavřený, daleko od domova, od manželky. Když jsem pak přijel domů, užíval jsem si hlavně tu pohodu a srandu v české kabině.“
O STARTECH V REPREZENTACI. Nároďák byl specifický v tom, že se sešli vždycky ti nejlepší. Pro mě byl obrovský zážitek si zahrát z Džegrem, kdo to může říct? Ale hrál jsem na MS i s Plekym, Martinem Havlátem, Patrikem Eliášem, velké osobnosti. Vždycky jsem tam potkal kluky, které jsem dlouho neviděl, a na rovinu říkám, že jsem si do nároďáku často jezdil odpočinout, hlavně psychicky. V Rusku jsem byl zavřený, daleko od domova, od manželky. Když jsem pak přijel domů, užíval jsem si hlavně tu pohodu a srandu v české kabině. Takové to češství, to člověk nikde jinde nezažije. Nároďák je čest a měl by to být nejvyšší cíl každého hokejisty.
Share on Facebook
