Pomáhal vybrousit klenot. Trenér Sobotka vzpomíná na Nečasovy začátky
Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz
Ve Žďáru nad Sázavou s mládeží pracovat umí, na Bouchalkách už vychovali celou řadu špičkových hokejistů i pro NHL. Jedním z nich je současná hvězda Caroliny Martin Nečas. O jeho začátcích vypráví v zajímavém rozhovoru Martin Sobotka, trenér, který sledoval Nečasův postupný progres už od dětských let.
Ve ždárské mládeži jste strávil spoustu času. Jak dlouho sledujete kariéru Martina Nečase?
Ve žďárské mládeži jsem působil asi deset let, než jsem šel trénovat první ligu do Třebíče. Takže díky tomu sleduju Martina de facto od začátku jeho kariéry. Ne úplně od prvních krůčků, ale zhruba od druhé třetí třídy, kdy jsem ho začal vnímat coby svěřence. Bylo mu tehdy nějakých sedm let.
Jak na vás působil?
Byl všestranně sportovně nadaný, což si myslím, že je velmi důležité. Ať jsme šli hrát hokej, nebo v rámci přípravy a tréninku třeba fotbal, basketbal nebo tenis, tak mu ty sporty šly. Druhá věc je, že od malička nechtěl prohrávat. Nesnášel porážky a vždycky chtěl vyhrát.
Vámi zmíněná sportovní všestrannost mu v kariéře určitě hodně pomohla a stále pomáhá.
Velkou zásluhu má na tom všem také Martinův otec. Martin Nečas starší pochází z Nové Vsi, což je tady kousek od Žďáru. Je to vesnice, kde se hraje fotbal, takže kdykoliv mohl, tak s Nečim chodili na hřiště, hráli tenis, jezdili po různých aktivitách a tak dále. Zkrátka táta s ním tohle všechno absolvoval. Důležitá věc byla ta, že Martina nemuseli do ničeho nutit. Vždycky chtěl sám.
„Martin byl všestranně sportovně nadaný, což si myslím, že je velmi důležité. Druhá věc je, že od malička nechtěl prohrávat.“
Je nějaký konkrétní moment, od kterého jste si řekl, že by to Martin Nečas mohl dotáhnout opravdu daleko a třeba právě i do NHL?
To se strašně těžko posuzuje, protože cesta do NHL je hodně složitá a trnitá. Z tohoto důvodu se to dost dobře nedá odhadnout, když mu bylo nějakých sedm let. Takže nedokážu říct, jestli to bylo v deseti, nebo třeba ve dvanácti. Každopádně Martin si NHL vytyčil jako svůj cíl, za kterým si vždycky šel. Jeho cílem nebylo hrát tady ve Žďáru za chlapy nebo třeba českou extraligu. Jeho ambicí vždycky byla NHL, v ní mě své vzory – například Ovečkina. Za tímhle snem si šel a já jsem rád, že se mu to podařilo, a doufám, že se mu bude dařit i nadále. Můžu vám říct jednu takovou perličku.
Povídejte.
Nedávno nám Martinův táta přinesl ukázat Nečiho dopis pro Ježíška z doby, kdy mu bylo zhruba deset let. Nebyla tam žádná auta, počítač nebo podobné věci, které byste očekávali od dětí jeho věku. Byly tam samé hokejové věci, brusle, hokejky a podobně.
Takže hokej byl pro něj svým způsobem droga. Projevovalo se to i na tom, že si přidával v trénincích?
Tady ho do toho nikdo nemusel nutit, on chtěl sám a chtěl se neustále zlepšovat. Ale jsme takový střední klub, takže když má dítě zájem, dá se domluvit, aby si šlo zabruslit třeba s kategorií níž nebo naopak výš. A Martin tuhle možnost často využíval. Na ledě byl mnohdy opravdu hodně a bylo vidět, jak ho to baví.
„Jeho cílem nebylo hrát tady ve Žďáru za chlapy nebo třeba českou extraligu. Jeho ambicí vždycky byla NHL.“
To je v cestě za profesionální kariérou dost možná důležitý aspekt. Jen těžko uspějete bez toho, aby vás daný sport opravdu bavil.
Dá se to tak říct. Důležité bylo i to, že s tátou neustále trénovali například dovednosti tím, že u baráku stříleli na branku a snažili se trefit předem určený prostor. Neustále soutěžili a Martin byl a stále je hodně soutěživý. Jsou to drobnosti, které ale v konečném důsledku dělají hodně.
Foto: nhl.com
K úspěchu potřebujete talent i píli. Na kolik procent jsou podle vás rozloženy tyhle atributy v případě Martina Nečase?
Řeknu to obecně: Měl obrovské štěstí v tom, že měl talent, ale zároveň byl hodně pracovitý a neustále se chtěl zlepšovat. V Martinově případě se to skloubilo úplně parádně, to je jeden z hlavních důvodů, proč je tam, kde je.
Možná se dá říct, že v začátcích je potřeba talent, ale s přibývajícím věkem se více a více dere do popředí složka dřiny a touhy po tom se neustále rozvíjet.
Souhlasím, u nás ve Žďáru to máme tak, že v přípravce dbáme hodně na bruslení a celkovou obratnost a koordinaci pohybu. V dalších kategoriích postupně přidáváme dovednosti, práci s kotoučem a tyhle věci. Na začátku by to měla být především zábava nenásilnou formou, s přibývajícím věkem samozřejmě přichází i ta dřina. Neči měl obrovskou výhodu v tom, že byl vždycky skvělý bruslař, to je pro dnešní hokej absolutní nezbytnost. Když nemáte dobré bruslení, jen těžko na to navazujete cokoliv dalšího. Neříkám, že se to nemůže stát, ale děje se to minimálně. Krásnou ukázkou je NHL, když se podíváte na její zápasy, tak vidíte, že jsou především právě o bruslení a dovednostech v maximální rychlosti.
„Měl obrovské štěstí v tom, že měl talent, ale zároveň byl hodně pracovitý a neustále se chtěl zlepšovat.“
Žďár nad Sázavou boří mýty, podle kterých můžou top hráči vyrůst jen ve velkých klubech. Čím to?
V první řadě jsem za to strašně rád. Podle mě je to hodně o trenérech, před lety jsem tu byl profesionální trenér jen já, postupně se přidávali a pořád přidávají další mladí kluci, kteří mají trenérské licence. Baví je to, neustále se zlepšují a vzdělávají. Problém je ale v tom, že ve Žďáře máme pouze jednu ledovou plochu a více sportovních subjektů (krasobruslení, rychlobruslení, shorttrack) a pokud chceme zachovat četnost tréninkových jednotek, musíme tak trénovat v brzkých ranních hodinách nebo brzy po poledni, a to znamená mít trenéry na plný úvazek, na což se zase těžko hledají finance. Takže kvalita tréninků hraje roli, stejně tak se snažíme neustále vylepšovat místní zázemí. Máme tu například novou rozcvičovnu a střelnici, kterou kluci postavili, aby se děti mohly pořád zlepšovat. V našich skromných podmínkách se to snažíme dělat srdcem. Zároveň si myslím, že jde o výsledek dlouhodobé práce v našem klubu. Prvním odchovancem Žďáru, který naskočil do NHL, byl Martin Lojek, který je ročník 1985. Pak nesmíme zapomínat na mistry světa Tomáše Rolinka, Petra Vampolu nebo Petra Koukala. Těch hráčů je tu víc. To podle mě značí, že se tu s mládeží pracuje dobře už delší dobu, což dokládá i tabulka od Českého hokeje, kde se Žďár ve výchově reprezentantů nebo hráčů, kteří se dostali na draft NHL, pohybuje dokonce i nad některými týmy, které mají status akademie.
Nynější sportovní manažer Miloslav Šimon mi před časem řekl, že úspěchy Martina Nečase a Martina Kauta odstartovaly velký boom a zájem žďárských dětí o hokej. Vnímáte to stejně?
Vnímám, myslím, že je to hodně i o tom, že tu máme kvalitní druholigový hokej. Chlapi hrají prakticky nepřetržitě špičku druhé ligy, takže děti tady mají svoje vzory. Myslím, že skoro nikdo se hned nedívá do NHL, v prvé řadě si děti představují, jak budou hrát za Žďár, tahle návaznost podle mě u nás funguje velmi dobře. I Martin Nečas měl jako první vzor Jirku Plachého tady ze Žďáru, který hrál se mnou v jednom týmu. Je to jeho strýc, možná i částečně kvůli němu začal hokej hrát. Je to důkaz toho, že návaznost u nás funguje, ale mladež je určitě prioritou.
„Myslím, že základ je v tom, aby hokej děti už od malička bavil. Aby to nebylo o tom, že ho hrají, ale o tom, že ho milují a je pro ně vším.“
Co by si podle vás měl český hokej vzít z příkladu Martina Nečase, aby do budoucna vychovával víc takto rozdílových hráčů?
Na to si netroufnu odpovědět, názory se různí. Ale myslím, že základ je v tom, aby hokej děti už od malička bavil. Aby to nebylo o tom, že ho hrají, ale o tom, že ho milují a je pro ně vším. Poté se můžeme bavit o kvalitním tréninku, rozvíjení bruslení a dovedností. Důležité je mít dobré základy a postupně je vylepšovat v maximální rychlosti.
Foto: nhl.com
Nebo taky o redukci mládežnických soutěží…
To je další téma, které se hodně probírá. V zásadě souhlasím s tím, že nejvyšší soutěže juniorů a dorostu jsou hodně rozsáhlé. Úplně si netroufám odhadnout, kolik týmů by dané soutěže mělo hrát, ale každopádně nám chybí konkurence. S redukcí každopádně souhlasím. Je potřeba si ale říct, že to není práce na jeden rok, bude to trvat dejme tomu pět až deset let, abychom se zase dostali výš.
Co počítání výsledků v mládežnických kategoriích?
Další věc, o které se hodně debatuje. Obecně nevidím v počítání výsledků problém. Spíš je to o tom, jak trenér s dětmi pracuje a jak je rozvíjí. Když prohrají například 1:7 a on je bude na dalším tréninku trestat za prohru, tak je to špatně. Vzpomínám si, že když jsem ve Žďáru trénoval mladé kluky, tak jsme na jednom turnaji dostali 37:1 a ti kluci dál poctivě pracovali a zlepšovali se. Někteří si poté zahráli extraligu dorostu. Podle mě to není o výsledcích v nejmenších kategoriích, větší problém jsou rodiče, ale to už není o českém hokeji.
„Podle mě by rodiče měli trenérům občas nechat víc prostoru na práci a nezasahovat do tréninku a vedení utkání.“
Jejich přehnaná ctižádostivost…
Přesně tak. Každý na to má svůj názor, ale podle mě by rodiče měli trenérům občas nechat víc prostoru na práci a nezasahovat do tréninku a vedení utkání. V prvé řadě jde o rozvoj dovedností a o to, aby se mladý hokejista posunul dopředu. Jestli jeden zápas prohraje 1:5 a druhý vyhraje 10:1, to už podle mě není zase tak důležité. Důležité je mít kvalitní základ, který musíte získat už v přípravce a neustále rozvíjet.
Jeden váš trenérský kolega mi říkal, že je u těch nejmenších zastáncem modelu, kdy se každá třetina počítá zvlášť. Co vy na to?
Je to možnost, taky jsem už pár takových turnajů zažil, nejde o špatnou alternativu. Ale pořád je to o počítání a o tom, jak to trenér dětem podá. Když prohrají 1:7, aby to využil v jejich prospěch a přiměl je pracovat víc na jejich vlastním rozvoji.
Věříte, že se český hokej vrátí ke své dřívější slávě?
Kdybych tomu nevěřil, nemůžu trénovat. Věřím tomu a snažím se k tomu přispět i svým dílem. Samozřejmě, že to je otázka deseti až patnácti let, první krok je už zmíněná redukce mládežnických soutěží, zvedne se konkurence a bude víc kvalitních zápasů. V tomto duchu musíme pokračovat. Myslím, že už máme první záblesky, Pastrňák, Palát, Vrána, Zadina, Chytil, Nečas a někteří další dorůstající kluci. K nim se podle mého přidají další. Jsem si jistý, že půjdeme nahoru a zase budeme vozit medaile a mít z hokeje radost.
Share on Facebook
