Říkali nám sršni, vzpomíná Michalec. Skvělý bruslař roky učil strojaře
Hokejová historie, to nejsou jen sladká vítězství a výčet medailistů z velkých turnajů. Slávu českého a slovenského hokeje pomáhali budovat i ti, o nichž se dnes skoro neví. Dřeli v každém utkání, přinášeli radost tribunám. Uměli, byť se třeba v reprezentaci ukázali jen na skok. Jedním z mnoha příkladů budiž Pavel Michalec (na snímku vlevo). Odchovanec Slovanu Bratislava válel ligu deset let, dával spousty gólů, nicméně do reprezentačního výběru nakoukl jen jednou. "Bylo to v lednu 1962, jako náhradník za zraněné opory. To už dnes nestojí za řeč," mávne rukou.
Skromnost ovšem není namístě. I bardi jako Golonka, Starší, Fako a další bratislavská esa tehdejších let potvrdí, že bez hráčů Jako Michalec by bylo Slovanu v nadupané federální soutěži úzko. Chlapík jménem Pavel a nikoli Pavol (maminka byla z Moravy, upozorňuje) prožil mezistátní premiéru na stadionu, kde vyrůstal. "Hráli jsme v Bratislavě proti Sovětům a porazili je 4:2. V pražské odvetě pak 3:2," říká. Jak vidno, bilance úžasná. "Další starty jsem ale nepřidal, jen za béčko a předtím za juniory. Konkurence byla neskutečná," doplňuje.
Zmařený titul: Neveselý vystřelil a Dzurilla udělal frajeřinku
V tehdejších dobách ještě nebyl hokej tak fyzickým a kontaktním sportem jako dnes. "Jsem menší postavy, teď bych to měl složitější. Za nás podobní hokejisté vynikali bruslením, jen si vezměte brněnské Dandu nebo Černého. Snad o sobě mohu říci, že mi to taky jezdilo," vykládá. Sedíme v jeho bratislavském bytě, kousek od Centrální tržnice. Okolní domy se moc nezměnily, ale plácků mezi nimi ubylo. Právě na nich malý Pavel začínal sportovat. "Nejdřív jako fotbalista, zažil jsem trenéra Leopolda "Jima" Šťastného, Bučka a další," vzpomíná. "Ale bydlel jsem také kousek od zimního stadionu, kde se nás ujal Miško Poloni. Chytilo mě to a už jsem u hokeje zůstal."
Na bruslích stál skoro od malička. "V naší bratislavské čtvrti se dalo bruslit na několika malých rybnících. Tam jsem vyrůstal nejen já, ale třeba také František Gregor a další. Puk jsme honili celou zimu, i když ještě ne na klasických kanadách - ty jsme si osvojili až později." Jako kluk udivoval šikovností a mrštností, není divu, že ve Slovanu prorazil. "Prošel jsem všechny kategorie od žáčků, v prvním mužstvu jsem se poprvé objevil v 17 letech. Tehdy tam hrál ještě nebohý pan Horský, později vynikající trenér, nebo Gusta Bubník - skutečně velký hokejista!"
V jeho generaci se našla silná rota výtečných útočníků. "V dorostu jsem hrával s Jožkou Golonkou, později se Zábojníkem, Valachem s Jardou Michlem. Ale nejvíc jsme se chytili v lajně Michalec, Grandtner, Kordiak. Říkali nám sršni." Tahle trojka válcovala soky pohybem, bleskovými kombinacemi, prohazovačkami na malém prostoru. Kolikrát dala důležitější branky než tehdejší elita Slovanu. I díky vyváženosti pětek se bratislavský klub řadil k nejlepším, jenže na první příčku nikdy nedosáhl. Historický titul Slovanu přišel až v roce 1979, za éra bratrů Šťastných. "Ve federální lize jsme byli pětkrát druzí. Jednou jsme měli už náskok sedmi bodů a hráli doma se Spartou, které v podstatě o nic nešlo. Tvářili se i tak, že třeba nepůjdou naplno...," usmívá se. Jenže zápas skončil šokem, Pražané vyhráli 2:1 "Rozhodující gól dal Standa Neveselý. Vystřelil z velké dálky, Vlado Dzurilla udělal trošku frajeřinku a puk mu spadl do brány. Tehdy jsme propásli největší šanci," lituje.
Studium při hokeji? Jediný opravný termín jsem měl z marxismu!
Ve Slovanu prožil Michalec krásné chvíle. "Začal jsem v roce 1957 a byl v mužstvu do šestašedesátého. Pak jsem šel do Chomutova, tam mě prodali," zmiňuje. Severočeský klub zaznamenal skvělé sezony v 50. letech, Michalec byl jedním z těch, kteří pomáhali o dekádu později. "Nehráli jsme moc dobře, ale vzpomínám rád. I když jsme sestoupili, zůstal jsem ještě sezonu v národní lize." Do Michalcovy kariéry je třeba zařadit také vojenskou službu. "Nastoupil jsem ji v roce 1965, v Košicích. Vojnu jsem měl na vysoké škole a pak rukoval jen na šest měsíců. Dali mi mundúr, končil jsem poté v civilu. Nebyla to dlouhá doba, ovšem po deseti sezonách ve Slovan mi Košice přišly vhod. Příjemná změna," vrací se proti proudu času.
V bratislavském mužstvu měl spoustu kamarádů, s některými se vídá dodnes. Mezi největší přátele řadí legendárního střelce Václava Nedomanského. "Já byl spíš uzavřený, ne moc povídavý. A Venca Nedomanský tak trochu taky. Dost jsme spolu kamarádili, v hotelech jsme často bydleli na jednom pokoji." Jiní spoluhráči občas vyráželi za zábavou, ovšem drobný útočník až tolik ne. "Chlapci z mužstva se mi kolikrát smáli, já volné chvíle využíval k učení. Při hokeji jsem vystudoval vysokou školu a za celou dobu měl jediný opravný termín - z marxismu. To už je teď možná polehčující okolnost," směje se. Ale hned zvážní. "Těmto politickým vědám jsem nikdy nerozuměl. Ani teď ne. Lidí, co mají hodně, chtějí stále víc. A ti chudí jsou na tom stále hůř," povzdychne si.
Když Michalec končil aktivní činnost, dal se na trenéřinu. Stíhal ji při hlavním zaměstnání pedagoga na někdejší Slovenské vysoké škole technické, což je nyní Slovenská technická univerzita. "Trenérský kurz jsme si udělali v době, kdy jsme ještě hrávali. Já, Walter, Golonka a další. Začal jsem u žáčků, pak tam byly starší kategorie. Vedl jsem třeba Kapuše, Lipianského, řadu šikovných hráčů." Na posun k dospělým neměl myšlenky. "Vzhledem k mému zaměstnání nepřipadalo v úvahu, abych opustil Bratislavu. Učil jsem na strojní fakultě, konkrétně obor energetické stroje a zařazení. Energetika mě vždycky bavila. Postupně jsem si udělal kandidaturu a pak i docenturu," připomíná.
Dcery žijí v Americe, mám to za nimi daleko
Při studiu pomohla Michalcovi disciplína z hokeje. Stejně tak přístup a smysl pro odpovědnost. "Dneska už bych školu s hokejem těžko skloubil. Když si představím, že bych byl se Slovanem v dnešní Kontinentální lize a létal tisíce kilometrů... Za našich časů se našlo přece jen víc volna, mohl jsem se učit a chodit na zkoušky. Nechci politizovat, ale působení našeho klubu v Rusku se mi moc nelíbí. Mnohem lepší podle mě bylo, když sem jezdili tradiční čeští soupeři. A to říkám navzdory tomu, že nám třeba na Spartě fanoušci také vymlátili autobus. Rivalita byla obrovská, všechny nás posouvala dopředu."
V pozdějších letech působil Michalec na vysoké škole i jako předseda senátu. Učil generace studentů, mnozí z nich věděli, jak úspěšný hokejista je poté zkouší z vědomostí. "No, v prvních letech mě studenti znali. Na fakultu jsem nastoupil už v roce 1963 a pak ještě dál dost dlouho hrál." Škole byl věrný až do odchodu důchodu, kterého si nyní užívá v Bratislavě. "Do pětašedesáti jsem pracoval, stále jsem ještě aktivní v teplárenském sdružení. Jde o příspěvkovou organizaci, která realizuje školení v oblasti energetiky a podobně," upozorňuje jeden z nejinteligentnějších reprezentantů naší hokejové historie.
Ke sportu vedl Michalec i obě dcery. "Hrály tenis. Starší Táňa pak přesedlala na atletiku, mladší Deniska byla postavou trošku menší. Po mně." Obě dcery nyní žijí ve Spojených státech, Táňa prý emigrovala do Rakouska ještě před společenskými změnami v roce 1989. "Holky jsou na Floridě, což je mi líto, protože to za nimi mám daleko. Byl jsem tam šestkrát nebo sedmkrát, žena jezdila častěji, ale bohužel už zemřela," dodává. Čilý pětasedmdesátník zůstal věrný slovenské metropoli. Pravidelně chodí na kávičku s Golonkou a dalšími kamarády, jen do hlediště Slovanu ho to moc netáhne. "Nikomu to neberu, ale abych byl upřímný - KHL pro mě moc není. Jó, kdyby přijela Sparta nebo třeba Litvínov, to by bylo něco jiného," uzavírá.
Share on Facebook
