Vladimíru Kýhosovi pomohla do Sarajeva náhoda, Litvínovu prý k titulu chyběl tvrdší trenér
Litvínovský hokej vždycky disponoval skvělými středními útočníky. Klůc, Hlinka, Růžička, Kokrment, Reichel. A spousta dalších. Mezi nejlepší centry v historii severočeského klubu bezpochyby patří Vladimír Kýhos. Člen hokejové dynastie (hokeji se vrcholově věnovali či věnují jeho otec i syn) válel za "Chezu" spoustu sezon. Dostal se také do reprezentace, ovšem úspěch s ní slavil jediný. Na olympijských hrách 1984 získal stříbrnou medaili. "Sarajevo bylo skvělé. Původně jsem neměl jet, ale pomohla mi náhoda. O to víc jsem si toho pak vážil," vzpomíná.
Vladimír Kýhos sázel v 80. letech jeden gól za druhým, hromadil asistence, na ledě byl zkrátka vidět. Jenže tak trochu doplatil na velkou konkurenci v národním týmu. Centrů bylo dost, dokonce i z Litvínova. "V nároďáku hráli Jindra Kokrment, Vláďa Růžička. Navíc mě moc nemusel pan Bukač. Měl své vyvolené, což jsem chápal. Já býval takový, že jsem vždycky všechno říkal otevřeně a nedal si nic líbit. Trenérovi to vadilo," konstatuje.
Před startem olympiády v Sarajevu odjel Kýhos na akci reprezentačního B týmu do tehdejšího Leningradu. "Za rezervu nároďáku mám zápasů spoustu, v áčku toho zase tolik nebylo. Ale v tom Leningradě se mi tenkrát dařilo. První reprezentace mezitím hrála přípravu doma se Švédy a Finy, v posledním utkání se zranil Láďa Svozil. Místo něj vzali mě," pokračuje.
Mám pocit, že se někteří starší hráči před finále uspokojili
Novinka ho potěšila, samozřejmě s ničím takovým nepočítal. "Letěl jsem sám přes Moskvu do Prahy, ani jsem se nedostal domů a hned uháněl za nároďákem. Olympiáda - to je něco. Pro mě znamenala vrchol kariéry, můj určitě největší úspěch," říká. Kýhos nastupoval v útoku s Lálou a Černíkem, prožil všechny vypjaté bitvy. Včetně té finálové proti sovětské sborné.
Naši hokejisté měli jistotu stříbra, ale chtěli zlato. "Bohužel jsme to nezvládli, měli jsme i kus smůly. Stačí si vzpomenout na gól, který dostal jinak skvělý Česťa Šindel po odrazu puku od mantinelu a jeho zad. Mám pocit, že se někteří starší hráči trošku uspokojili. Stříbro jim jako by stačilo. Nebyl jsem stálým členem reprezentace, v Sarajevu jsem si však říkal, že na prvenství máme. Škoda. Ale i tak vzpomínám samozřejmě rád," přiznává.
V hlavě se mu občas honí obrázky nejen z hokejového turnaje. "Do Sarajeva i zpátky jsme jeli autobusem. Zažili jsme spoustu legrace. Na olympiádě jsem bydlel s klukama z Litvínova, tedy s Edou Uvírou a Arnym Kadlecem," přidává. Ve volných chvílích chtěli hráči vyrazit na jiná sportoviště. "Na Olgu Charvátovou jsme se nedostali, ale na skoky nebo na štafetu v běhu žen ano. Bylo úžasné sledovat, jak Květa Jeriová ve finiši porazila Finku a vybojovala stříbro," líčí s uznáním.
Největší turnaj kariéru mu připomíná stříbrná medaile. "Když ji chce někdo vidět, tak ji vyndám ze skříně a ukážu. Zrovna nedávno jsem držel v ruce fotku, jak je s ní vyfocený šestiletý Danek Branda. Já kamarádil s jeho tátou, tenkrát se přišli podívat," směje se. Po návratu ze Sarajeva si Kýhos myslel, že by mohl dostat další šanci. Jenže přišla sezona 1984-85 s vrcholem na mistrovství světa v Praze a všechno bylo jinak. "Panovala silná konkurence, pan Bukač logicky věřil svým hráčům. Podobně jako já dopadli třeba Kokrment, Holý," konstatuje s nadhledem.
Můj táta na vás trpěl, říkal Ivan Hlinka
Kýhos se tedy soustředil na výkony v klubu. V Litvínově prožil báječné časy. "Začínal jsem v lajně s Čestmírem Kodrlem a Petrem Opačitým. Pamatuju si, jak jsem jako dvanáctiletý Česťovi Kodrlemu říkal strejdo, protože se s ním znal dobře můj táta, a pak byl brzy v jeho útoku. Kluci mi pomohli do reprezentace, kam jsem se dostal po prvním roce v chlapech. Jel jsem na Izvestije, trenéři mě dali na křídlo k Ivanovi Hlinkovi a Jardovi Pouzarovi," vrací se k historické premiéře na mezinárodním ledě.
V Litvínově později vytvořil formaci s Hüblem a Chabroňem. "Jarda Hübl je můj ročník, po návratu z vojny jsme takhle začali hrát a vydrželo nám to hodně dlouho." V první pětce Hlinka s Bublou, ve druhé mladší vlčáci. Litvínov měl silný tým. Kýhos, Hübl, Kokrment a někteří další dokonce vynikali tak, že to někdy hůř nesl i samotný Ivan Hlinka. "No jo, občas žárlil. On chodil na led pořád, my méně, ale góly jsme dávali taky. Ještě po letech, když jsme někde seděli, se Ivan na oko rozčiloval. Můj táta na vás trpěl, jinak byste měli smůlu, říkal s oblibou."
Hecování k hokeji patří. Nejen v Litvínově. "Na Ivana nedám dopustit. Byl to skvělý, společenský člověk, který nám všem hodně chybí," tvrdí na adresu severočeské ikony Kýhos. Jestliže Hlinka v klubu hrával pod vedením otce, Kýhos byl jedním z mála, který něco podobného poznal také. Jeho tatínek totiž v klubu koučoval podobně jako Hlinka starší. "Tátovi děkuju, že jsem se dostal na určitou úroveň. Bez něj bych to nedokázal, bohužel jsem to pochopil až se zpožděním," reaguje.
Co má na mysli? "Když je člověku dvacet, rady zkušenějších pouští z hlavy. Pokud mu někdo něco vytkne, má pocit, že mu je ubližováno. Omyl! Táta to všechno dělal v můj prospěch," líčí upřímně. Vladimír Kýhos může něco podobného uplatnit nyní směrem k synovi, který také hraje hokej. Dokonce pod vedením otce v brněnské Kometě. "Nejsem tak tvrdý jako můj táta, asi to nedokážu. Dnešní generace je navíc úplně jiná, než jsme bývali my. Myslím, že to souvisí s dobou. Možnosti jsou nevídané," srovnává.
Titul s Litvínovem? Trenér Wohl by to z nás dostal
Ale zpátky k Litvínovu. V 70. a 80. letech měli Krušnohorci výtečný tým, jenže ani jednou se neradovali z mistrovského titulu. "Je to škoda. V brance Kapoun, v obraně Bubla, Uvíra, Kadlec, Procházka, v útočku Hlinka, Růžička, Rosol, Klíma, Kokrment, Tarant, spousta dalších skvělých kluků. Ani jednou to nevyšlo. Nechci se dotknout našich trenérů, ale podle mého nám chyběl někdo jako Pavel Wohl. Ten by to z nás dostal, jsem si jistý," tvrdí Kýhos.
Na roky v Litvínově nedá dopustit, mrzí ho s odstupem jen jedna věc. "Z ničeho nic mě vyměnili do Plzně. Bylo to před sezonou 1986-87, hned první den, jak jsme měli jít na led po letní přípravě. Poslali za mnou pokladníka pana Tábora, předseda Zíma ani nebyl schopen říci mi to do očí. Přitom stačilo tak málo. Hele, je to tak a tak, proto jdeš do Plzně. Kdyby mi to podobným způsobem vysvětlili, vzal bych to. Takhle se mi to moc nelíbilo. V Litvínově jsem byl deset let, představoval jsem si jiné loučení," přiznává.
V Plzni však pookřál. "Jistě, nový tým, nové vazby, noví lidé. Chtěl jsem se ukázat a prožil fajn období." Další rok vyrazil na první zahraniční angažmá. Do ciziny mohl už dřív. "Draftovala mě Minnesota a dozvěděl jsem se, že na Pragosport přišla nabídka kontraktu. V té době ale nebyla šance. Pan Adamec mi řekl, že to vyřešíme později. Ale nikdy se nic nestalo. Nesplňoval jsem věkový limit, NHL mě sice lákala, ale musel bych jedině emigrovat. A to jsem nechtěl. Takže smůla," rekapituluje věcně.
S nabídkou finského druholigového týmu Jokipojat Joensuu to dopadlo lépe. "Byl tam se mnou Miloš Tarant, po nás přišli Stavjaňa a Vlach. Joensuu se za našeho působení dostalo do nejvyšší soutěže, vzpomínám moc rád. Začátky byly těžké. S manželkou jsme zrovna čekali Vládíka, ona tedy zůstala doma a já odjel do Finska sám. Ovšem brzy to bylo v pohodě, zůstal bych v týmu déle. Jenže mi prskla kyčel, ani jsem už netrénoval a jenom hrál zápasy. V pětatřiceti jsem to zabalil."
Po ledě bruslí pořád, z Kýhose se totiž velmi rychle stal trenér. Působil v Litvínově, dlouho vedl Chomutov, nyní stojí na střídačce brněnské Komety. Hokej hraje už jen pro radost. "Když jsem to neměl do Litvínova daleko, jezdil jsem každé pondělí na tréninky staré gardy. Zahráli jsme si, pak jsme poseděli a všechno probrali. Bohužel, v Brně nic takového není. Ale třeba bude. Možná bychom mohli něco podobného v Kometě založit," mrká spiklenecky závěrem.
Share on Facebook
