Sadilová o stříbrném zázraku i potížích ženského hokeje: Je to otázka změny mindsetu
Tereza Sadilová a Adéla Šapovalivová
|
Foto: Facebook Česká hokejová reprezentace žen
Po dvou bronzech dospělé reprezentace se český ženský hokej těší z dalšího senzačního úspěchu. Docílily ho juniorky, které na své cestě k historickému stříbru navíc premiérově porazily Spojené státy i Kanadu. Manažerka ženského hokeje Tereza Sadilová však ví, že pro zopakování takových výsledků bude potřeba urazit ještě dlouhou cestu.
Na jednu stranu jste medaile hráčkám předávala, na druhou jste jednu taky dostala. Co ve vás stříbrný úspěch zanechal?
Je to pohádka, co se holkám povedlo. Obrovský dík patří jejich píli a urputnosti. Vyrůstaly s kluky a každá z nich to měla od dětství asi hrozně těžké, aby se dostala na tak vysokou úroveň. Stříbro z mistrovství světa je něco neuvěřitelného, musím holkám jenom poděkovat a dát jim obrovský respekt. Já si to osobně beru jako velkou motivaci do práce kupředu. Doufám, že to nakopneme ještě víc než v posledních dvou letech.
„Pokud porovnáme Kanadu a Česko v podmínkách, pak ano, stoprocentně souhlasím, že je to zázrak. Člověka to jenom donutí přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby ty podmínky byly rovnocenné.“
Když jsem k článku o vítězství nad Kanadou použil slovo „zázrak“, nemyslel jsem to tak, že by hráčky v daném zápase vyhrály zázračně, ale vzhledem k podmínkám, ve kterých vyrůstají. Souhlasíte s tím výrazem?
Často se o tom bavíme s Carlou MacLeodovou. Pokud porovnáme Kanadu a Česko v podmínkách, pak ano, stoprocentně souhlasím, že je to zázrak. Člověka to jenom donutí přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdyby ty podmínky byly rovnocenné. Kde by náš ženský hokej mohl v horizontu pěti deseti let být… Opět se ale vracím k tomu slovu „motivace“. I z pohledu áčka z toho máme obrovskou radost, protože nám tady roste další generace skvělých hráček s výhledem na olympiádu a tak dále. Strašně nás to těší a doufám, že třeba za několik let už nebudeme muset používat slovo „zázrak“.
Byl podle vás úspěch o jedné mimořádné formaci?
Samozřejmě ta formace byla neskutečná, to můžeme říct všichni a klobouk dolů před ní. To, co se tam ale vytvořilo, mi hrozně připomínalo to, co se vytvořilo v Dánsku během mistrovství světa žen v roce 2022. Za mě se to nedá vyjádřit slovy. Je to kouzlo týmovosti, kdy všechny hráčky táhnou za jeden provaz. Nejde to vytvořit instantně, musí se to v týmu zrodit. První lajna byla skvělá, ale bez týmového ducha by to nikdy nešlo.
Během deseti dnů jste porazili Spojené státy i Kanadu, se kterými jsme v osmnáctkách řadu let ani nehráli. Najednou ale bylo něco jinak. Na zápasy se zjednodušeně řešeno „dalo dívat“, se soupeři jsme v řadě aspektů hráli vyrovnaně. Co bylo jinak?
Velkou roli v tom hraje i hlava. Holky už třeba sledovaly áčko, které dokázalo s Američankami hrát. Proto pochopily, že je to hratelný soupeř. A další věc je, že první lajna už do áčka nakoukla. Navíc musím zmínit, že jsme navázali spolupráci s USA Hockey, jak v kategorii U18, tak seniorské. To, že s námi chce taková velmoc spolupracovat, hrát přípravné zápasy a turnaje, je pro mě obrovská odměna. Při udělování medailí jsme stály spolu s Kate Million, generální manažerkou Spojených států, a obě jsme si tu spolupráci strašně pochvalovaly, že to byl výborný krok pro obě země. Chceme to nakopnout ještě víc. Budeme s nimi hrát přípravné utkání před MS v Utice i příští rok před MS v Česku. Všechny tyhle faktory se spojují. A já to vnímám tak, že čím víc s nimi budeme hrát, tím víc se bude rušit pravidlo, že je to nehratelný soupeř.
„Všechen respekt k Maďarkám a dalším, ale my potřebujeme hrát s velmocemi, jako jsou právě Švédky nebo Finky. Ony ale bohužel nemají rozjeté programy pro kategorii U16, takže je to hrozně těžké.“
V rámci spolupráce bude probíhat i výměna know-how?
Určitě. Velkou roli v tom hraje i to, že stejně jako Američanky využíváme firmu Athletix na on-ice i off-ice testování. Proto máme možnost poměřit data. Samozřejmě jsou anonymní, ale je super, že můžeme vidět průměr jejich dat a porovnávat ho s naším průměrem v dané kategorii. To je novinka od léta a chceme v tom pokračovat dál.
Když se ale podíváme na program našich reprezentací do 16 a 18 let, mají výrazně méně akcí, než měly v minulosti. Sice je to částečně vykompenzované projektem Future Olympians, ale existuje výhled, že by se to změnilo? I sám trenér Andrašovský často říká, že mají málo času na přípravu, nebo hráčky přiznaly, že moc nestihly natrénovat přesilové hry.
Strašně souhlasím s tvrzením, že je to málo. Intenzivně se už druhým rokem snažím přesvědčit Švédy a Finy, abychom do toho šli a založili pravidelné turnaje pro šestnáctku. Všechen respekt k Maďarkám a dalším, ale my potřebujeme hrát s velmocemi, jako jsou právě Švédky nebo Finky. Ony ale bohužel nemají rozjeté programy pro kategorii U16, takže je to hrozně těžké. Je ale důležité jim to vkládat do hlavy a snažit se to posunout dál, protože u kluků to funguje. Holky potřebují těžké zápasy, potřebují vyjíždět do zahraničí. My prostě nechceme, aby přijely na velkou akci a byly vykulené. Jak jste říkal, teď to kompenzujeme projektem Future Olympians, ale určitě to chceme v budoucnu znásobit. Je důležité, aby holky cítily, že se o ně v tomto směru chceme postarat.
Tady se z velké části bavíme o materiální rovině. Ale to, aby měly dívky v Česku dobré podmínky pro svůj rozvoj, není zdaleka jen otázka peněz. Na ženský hokej se u nás lidé dívají skrz prsty, což limituje i výchovu mladých hráček.
Za mě je to otázka změny mindsetu. Já si myslím, že velké kluby se prostě musí začít zajímat o dívčí a ženský hokej. To je naprosto jednoduchá rovnice, která funguje ve Švédsku i Finsku. Když máte juniorku na úrovni extraligy, automaticky máte i dívčí juniorku v extralize. Jde to ruku v ruce a nikdo se o tom nebaví, holky prostě ty podmínky mají. U nás to bude ještě běh na dlouhou trať, ale už máme nějaké náznaky od klubů, jak jsou například Sparta Praha nebo Liberec. Zajímá je to, je to pro ně atraktivní záležitost a myslím si, že se nám to časem podaří. Za mě je to jediná cesta. Samozřejmě druhá věc je ta, že potřebujeme zkvalitnit domácí soutěž. To je neustálý boj, který mě upřímně vnitřně hrozně trápí. Nejsme schopní dostat soutěž do bodu, kdy bude atraktivní pro hráčky i pro diváky. Potřebujeme, aby se začala brát trošku vážně, a doufám, že toho docílíme. Já si myslím, že to je zajímavé i pro sponzory, aby se tomu dala svěží tvář a holky mohly hrát třeba juniorskou soutěž plus soutěž žen. Je fajn, že teď v zámoří vznikla PWHL a i český divák může vnímat, že se můžou vyprodávat stadiony na ženský hokej. Musíme do toho vlaku rychle nastoupit, nebo nám ujede.
„Já si myslím, že velké kluby se prostě musí začít zajímat o dívčí a ženský hokej. A potřebujeme zkvalitnit domácí soutěž. To je neustálý boj, který mě upřímně vnitřně hrozně trápí.“
Z hlediska medailí nám ale neujíždí, naopak ho paradoxně doháníme. Co čeká ženský hokej v dalším období?
Musím zmínit nejbližší akci, z mého pohledu je to vůbec největší akce ženského hokeje, která u nás kdy byla. Odehrajeme finále ženské Euro Hockey Tour v Liberci, v Home Credit Areně, a hrozně se na to těšíme. Chceme turnaj udělat kvalitní a vytvořit parádní diváckou kulisu pro holky, které si po těch úspěších vůbec nikdy neměly šanci zahrát před domácími fanoušky. Je to pro ně odměna i příprava na mistrovství světa. Budeme nominovat 23 nejlepších hráček a už se bude bojovat o místa. Nebudeme lhát, že bychom na MS v Utice neměli ambice na medaili, určitě je máme. Chceme bronz obhájit, ne-li pomýšlet na vyšší příčky. A příští rok je pro nás naprosto kritický. Domácí mistrovství pro nás bude naprostým svátkem a hrozně se na něj těšíme. Už na tom pracujeme. A co se týká mládeže, musíme využít toho momenta, který ženský hokej má, a zatraktivnit ho pro hráčky, které přicházejí a přemýšlejí nad hokejem.
Share on Facebook
