VIDEO: 10 let od kolapsu. Nic není jako oslavy na Staromáku, ví Fischer

Foto: iSport.cz

Prošel prvním kolem draftu NHL, vybudoval si v obraně Detroitu silnou pozici a měl našlápnuto k parádní kariéře, jenže ve 25 letech ho zastavil srdeční kolaps, který mu nečekaně ze dne na den ukončil kariéru. Ano, řeč je o Jiřím Fischerovi, který už několik let působí v organizaci Red Wings jako ředitel hráčského rozvoje. A míří ještě výše. V budoucnu chce totiž zastávat funkci generálního manažera. "Vždycky mám ty nejvyšší ambice," hlásí pětatřicetiletý Fischer.

Ten si ještě stále užívá krátkého pobytu v rodném Berouně, kde je také se svými syny, třináctiletým Braydenem i osmiletým Lukášem. "Ať vidí, kde jsem se tady proháněl na bruslích. Akorát dříve ty možnosti byly limitované. Tribuny se však nezměnily. Opravdu prima nostalgie," přiznává Jiří Fischer, jenž nechyběl ani na Memoriálu Ivana Hlinky v Břeclavi. Rozsáhlou reportáž s mistrem světa z roku 2005 pak brzy uvidíte na kanálu SPORT 5 v magazínu Hokejové léto.

Působíte jako ředitel hráčského rozvoje v organizaci Detroit Red Wings, co je vaší hlavní náplní práce?
Jakmile draftujeme hráče, což je každoročně v posledním červnovém týdnu, tak mou prací je seznámit se co nejvíce s daným hráčem, seznámit ho s naší organizací i naší filosofií a začít hledat mouchy v jeho povaze nebo hře. Zkrátka tak, aby mohl být dobrý hokejista a mohl posunout naši organizaci co nejdál. Je to neuvěřitelný zážitek, akorát každoročně je horší a horší se probojovat do play off.

Jsme jediná organizace, která se za posledních deset let pokaždé dostala do play off, to je pro nás velký úspěch, ale každopádně chceme více. A to začíná v našich hráčích, se kterými se musí pracovat a seznámit se s nimi co nejvíc, aby jejich profesionální mentalita začala v hlavě, neměli žádné výmluvy, makali více než ostatní a byli soutěživí.

Během své práce poznáváte hokejisty ze všech koutů světa, jací jsou Češi v porovnání s dalšími hokejovými národy?
Kultury jsou různé. Třeba ta švédská je ohromně organizovaná, udělali velký pokrok v hokejovém vývoji. Za posledních deset, patnáct let jsou právě Švédové či Američané těmi týmy, které hrají o titul s Kanadou a Ruskem. Vytvořili takovou nejsilnější čtverku, až pak jsme my a Finové. Ale samozřejmě záleží na dané kategorii. Práce s hráči je individuální. Nejde říct, že ten hráč je Švéd a proto je takový a tenhle je Čech a proto je takový. Proto je naše práce na individuální bázi, jaké má kluk slabé a silné stránky.

Dostat se do NHL je jenom krůček, ale udržet se v ní je potom mnohem těžší a proto každý musí být v něčem unikátní, aby dostal důvěru. A proto se jim snažím pomoct, v čem mohou být unikátní. Je to ohromně důležité. Někdo je třeba v juniorce vynikající střelec, ale my už vidíme, že z něj bude muset být bránící hráč, protože oproti klukům, kteří jsou v NHL, zase tak špičkový není.

Hodně se hovoří o brzkých odchodech mladých hráčů do zámoří, je to podle vás správný krok, který je zase o kousek přiblíží snu zahrát si NHL?
Prostředí se v Čechách změnilo, ale mentalita hráčů nebo agentů se příliš nezměnila. Češi si myslí, že mají vždycky zelenější trávu u soupeře a říkají si, že se jim tam bude více dařit, zlepší se a tím se dříve dostanou do NHL. Ale vždycky tomu tak není. Je to individuální. Teď vznikla další cesta, kterou si prošli Vrána s Pastrňákem tím, že šli z českého klubového prostředí do švédského. Cesta, kterou si prošel Tomáš Hertl pak je zase jiná, stejně tak u Andreje Nestrašila nebo Pavla Zachy, který teď bojuje o NHL.

V šestnácti letech je ohromně těžké něco doporučit, pokud hráče osobně neznáme. Nejlépe ho musejí znát rodiče. Ale samozřejmě každému se bude v zámoří stýskat a aspoň jednou bude natahovat. Je to něco jiného, když jste odříznutí od Evropy. Ale na druhou stranu mají dnes kluci k dispozici sociální sítě, skype a podobně. Já když jsem v roce 1997 odešel, tak jsem měl dovolen jeden telefonát týdně na třicet minut. Dnes mají všichni mobily, můžou si psát, povídat s rodiči, přítelkyněmi. Úplně se to změnilo.

Jaký zvuk má český juniorský hokej v zámoří? Přece jen v posledních letech chyběly výraznější úspěchy, když si odmyslíme loňské stříbro osmnáctky.
Tady byla ohromná euforie, která začala v roce 96 triumfem na MS ve Vídni. Do toho přišlo Nagano a najednou byl o české hráče velký zájem. Draftovalo se mnohem více českých hokejistů. Pak najednou přišla éra draftovat Rusy, po letech zase byli cenění Švédové. Až teď je to více méně vyrovnané. Organizace se nekoukají na to, odkud ten hráč je, ale zajímá nás, jestli třeba nemá podepsanou smlouvu. To potom hraje malou roli. Ale jestli jste Rus, Švéd nebo Čech, je klubům NHL úplně jedno.

Máme podle vás v současnosti hráče, který má před sebou v NHL výbornou budoucnost?
Věřím, že Pavel Zacha. Znám ho a viděl jsem se s ním několikrát. Fyzicky je parádně připravený. Věřím v to, že naše generace už neuvidí nového Jaromíra Jágra a neuvidí nového Dominika Haška. Aby český gólman šestkrát vyhrál Vezina Trophy, aby český útočník byl pravidelně na nejvyšších příčkách v bodování, to už se nestane. A to, co se letos povedlo Kubovi Voráčkovi, bylo něco neuvěřitelného. Samozřejmě chceme více takových úspěšných hráčů, ale není to tak jednoduché.

V Detroitu sbíráte spoustu zkušeností na poli hokejového managementu, jaké jsou vaše další ambice?
Ambice mám samozřejmě vždy ty nejvyšší, nikdy mě nezajímalo být druhý ani třetí, tak to má být u každého hráče. Právě na soutěživosti individuálních lidí je postavena celá organizace Red Wings. Náš vlastník, to je jeden z nejsoutěživějších lidí, se kterými se můžete potkat. To samé manažer Holland. Já jsem skončil nečekaně ve 25 letech, i když jsem to nechtěl, ale zase na druhou stranu potom přišla šance se zabudovat do managementu Detroitu.

Ve 35 letech mít skoro deset let zkušeností, je také prima. Ale na druhou stranu bych mnohem raději hrál. Je důležité pro každého hráče mít kolem sebe dostatek soutěživých lidí a od nich se učit. Spousta kluků skončí ve 35 letech s tím, že mají zkušenosti jako hráči, ale management je běh na dlouhou trať. Jednou z nejdůležitějších věcí je naučit se mít rád, když se někomu daří. Když se hráčům daří, je to náš úspěch.

Dokonce uvažujete o postu generálního manažera v NHL, je to vůbec reálné?
Všechno je to běh na dlouhou trať. Teď vůbec nevím, kde budu příští rok. Ve 25 letech jsem si myslel, že budu hrát do čtyřiceti hokej, budu mít dům v Berouně a pěkný zbytek důchodu. Nestalo se tak. Být manažerem klubu NHL je možná moje utopie, ale každý by měl mít cíle a dále koukat přes ně. Pro kluky by nemělo být cílem dostat se do NHL, ale zůstat v ní co nejdéle. A když tam jste, tak ještě jít za své hranice. Jestli budu, nebo ne, generálním manažerem, bude záležet na kvalitě určitých rozhodnutí, zkušenostech a lidech kolem vás. Vlastník vám musí věřit, generální manažer je jeho pravou rukou a řídí mu celý deštník organizace. Všechno záleží na zkušenostech, na výkonu a také na osobních vztazích s nadřízenými.

Generálním manažerem Red Wings je už osmnáct let Ken Holland, berete ho jako výborného učitele?
Já se na to koukám tak, jako bych chodil na hokejový Harvard. Každý den být v branži hokeje kolem těch nejlepších lidí je parádní. Stal se generálním manažerem v roce 97 jako mladík, nebylo mu ani čtyřicet let a nezmeškal ani jedno play off. Učit se od něho je úžasné. Nemá žádné nepřátele a nikomu nehází klacky pod nohy. A to je důležité i z pohledu médií. Není na něj vytvářen takový tlak, jako když někteří vyhlašují, že jdou na titul a draftují ty nejlepší. Takto to však nefunguje. Musíte výborně vycházet s lidmi a být co nejvíce skromný.

Detroit přes léto prošel četnými změnami, jak vidíte šance českých hokejistů prosadit se do prvního mužstva?
V první řadě odešel do Toronta hlavní trenér a podepsal rekordní smlouvu v NHL, má v ní dokonce to, že ho nemůže vyhodit ani generální manažer Maple Leafs. Myslím si, že dokázal něco neuvěřitelného a posunul hranici platu pro trenéry NHL, vydělává víc než dvojnásobek toho, co druhý nejlépe placený kouč. S ním odešlo i několik lidí, asistent, video trenér, kondiční kouč, fitness trenér nebo hlavní evropský profesionální skaut. Na všechny změny se koukáme pozitivně, jakmile přijdou, tak přijdou také nové problémy, nové věci a je hrozně důležité dělat správná rozhodnutí.

Přišel nový trenér z farmy, ten vyhrál ve všech ligách, kde působil. Na univerzitě, farmě, v USHL. Je to skvělý člověk a skvělý trenér. Samozřejmě jádro úspěchu tam je. Kuba Kindl je mezi sedmi obránci, trenér ho zná, trénoval ho jako asistent, navíc hrál dva zápasy na farmě, hrál výborně a byl tam suverénně nejlepší. Asistent, který bude trénovat beky, Kubu rovněž zná. Petr Mrázek sebral Howardovi místo, chytal opravdu výborně a končil sezonu jako gólman číslo jedna. Půjde do sezony jako jednička a jestli si pozici během kempu udrží, bude záležet jen na něm a na jeho výkonech.

Potom máme pár kluků na farmě, kde nejblíže NHL bude Tomáš Nosek. Teď si prošel zajímavou sezonou, v ní měl dva otřesy mozku, měl další zranění, mimo jiné si přeříznul šlachy nožem a šest týdnů nemohl hrát. Ročník ale dohrál výborně a pokud trošku zrychlí, bude mít na NHL. Je to chytrý, silný, odolný a natolik kvalitní hokejista, aby se tam udržel. Pro Richarda Nedomlela a Martina Frka to bude už třetí sezona a pro oba je to takový nový začátek, protože na farmě máme nového trenéra. Musejí se rvát o místo. Ze všech českých hráčů v Detroitu bude jistě Petr Mrázek tím, o kterém se bude nejvíce mluvit.

Před deseti lety jste musel kvůli problémům se srdcem předčasně skončit s hokejem. Myslíte, že vás ta událost lidsky hodně změnila?
Byl to začátek změny. Po takové zkušenosti, kdy máte problém se srdcem, rakovinu, nebo jakýkoli jiný zdravotní problém, se vám úplně změní celý život. Jde o to, jak se s tím porvete. Já se zapracoval z pozice hráče do managementu a musíte se naučit mít zase něco nového rád. To je hrozně moc důležitá věc. Často někde slyšíte, že vás už něco nenaplňuje, ale musíte se naučit to mít rád.

Ale samozřejmě nic není jako hraní před kotlem dvaceti tisíc diváků, jízda v průvodu Detroitem před milionem fanoušků a užívání si oslav s pohárem na zaplněném Staromáku. V managementu neexistuje mít takový zápal, pot, krev a stehy. Ale musíte to mít rád. Od té doby na sebe dávám větší pozor, hlavně na životosprávu a celkově na způsob života.

Zahrajete si ještě občas pro radost aspoň nějaké exhibiční utkání?
Hraju v Detroitu zhruba čtyři až pět zápasů ročně proti starým gardám. Loni jsme hráli proti Nashvillu nebo Coloradu. Jsem sice o deset až patnáct let mladší, jsou tam ale i kluci, kteří mají šedesát. Dva exhibiční zápasy byly pro charitu, na postižené lidi, jeden pak pro děti a rodinu policajta, který byl zastřelen v Detroitu. A hráli jsme také zápas, kdy se trenéři se štábem managementu rozdělili na dvě půlky a hráli proti sobě. Bylo to před začátkem kempu.

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí