22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Neděle 22. února 1998, brzké ranní hodiny a celý národ na nohou. Schyluje se k největšímu hokejovému vítězství české reprezentace všech dob. Národní tým výhrou nad Ruskem 1:0 zaznamenává historický úspěch. „Konec zápasu! Máme zlatou olympijskou medaili! Obrovský chumel našich hráčů a tam někde úplně vespod, vleže, už asi hodně pomuchlaný a pošramocený brankář Hašek. Ale naši hráči mají tisíc a jeden důvod, aby mu poděkovali,“ zní z Českého rozhlasu z úst komentátora Aleše Procházky. Památná slova, ze kterých i po 25 letech od zisku mrazí.
Ikona českého komentování a novinář, který se nesmazatelně zapsal do hokejového kroniky, obdržel významné ocenění. Ve středu 14. prosince se stal spolu s hráči Petrem Břízou, Patrikem Eliášem a Davidem Moravcem členem Síně slávy českého hokeje.
Pane Procházko, gratulace k ocenění. Jaké jsou vaše dojmy?
Své pocity můžu rozdělit na dvě části. Ty vůbec první byly ve chvíli, kdy mi Bedřich Ščerban, coby předseda návrhové komise, která o ocenění rozhodla, telefonoval a oznámil mi radostnou novinku. A další byly poté v Síni slávy, kde probíhal slavností ceremoniál. Napoprvé i napodruhé jsem byl příjemně překvapen, figurují zde skvělí hráči, trenéři a zasloužilí činovníci, netušil jsem, že i pro novináře se nachází v těchto slavnostních končinách místo.
Společně s Luďkem Brábníkem jste teprve druhý novinář, který se do síně slávy dostal. Co to pro vás znamená?
Řeknu to bez nadsázky, pro mě je to svátek a obrovská pocta. Hokej byl pro mě po 45 let život. Když jsem do rádia nastoupil, nedokázal jsme si představit, že bych dělal něco jiného. Začínal jsem s tím, že hokej bude mým hlavním oborem.
„Netušil jsem, že i pro novináře se nachází v těchto slavnostních končinách místo."
Kdy se ve vás zrodila vášeň pro rozhlas a sport?
Poctivě jsem sledoval různé sporty. Když jsem odmaturoval, šel jsem na žurnalistiku na Karlovu Univerzitu. Čirou náhodou se mi naskytla možnost dělat rok eléva v rádiu. V ten moment už jsem věděl, že existuje sportovní redakce a začal jsem pracovat na tom, abych do ní po studiu mohl nastoupit. To se mi povedlo. Byl nepsaný zákon, že ten, kdo přichází do redakce, musí být schopen komentovat fotbal, nebo hokej. Já jsem si vybral hokej, nahrávala tomu personální situace v redakci. Zároveň byl pro mě sportem, který přináší nespočet zážitků každý den. V tomhle očekávání mě hokej nikdy nezklamal.
Na co nejvíce za tu dobu v rádiu vzpomínáte?
Vzpomínám na všechno, co se týkalo právě hokeje. Nikdy mě neunavilo jet na kterýkoliv extraligový zápas. Neříkal jsem si, proč zrovna jet tam, když bych mohl využít čas jinak. Dokonce jsem nebyl líný měnit zimní stadiony, abych se nestal inventářem jednoho klubu. Jezdil jsem do Litvínova, Pardubic, Jihlavy, Plzně… Bylo hezké střídat místa a potkávat se s lidmi. Další kapitolou pak byla reprezentace. Dokázal jsem poctivě prožívat všechna vítězství, úspěchy a medaile dvojnásob. Ať už se jednalo o Nagano nebo mistrovství světa. Samozřejmě, když se něco nepovedlo, dokázal jsem i truchlit. Nikdy jsem neměl náturu, že bych si po prohře řekl, že mám po šichtě a už se o to nebudu starat. To není můj styl.
Mluvíte o častém cestování napříč extraligou. Měl jste nějaký oblíbený stadion?
Nikdy jsem se neupnul k jednomu místu. Bylo hezké, že jsem měl možnost stadiony střídat. Musím přiznat, že i když se zimní stadiony modernizují a budují se nové haly s lepším zázemím pro hráče, což je dobře, mám rád staré zimáčky, jako byla plecharéna v Karlových Varech, Litvínov nebo Kladno před rekonstrukcí. Nebylo místo, ke kterému bych cítil nějakou averzi.
„Nikdy jsem se neupnul k jednomu místu. Bylo hezké, že jsem měl možnost stadiony střídat."
Jaký moment si nejvíce ze svého komentování vybavujete? Je to olympiáda v Naganu?
Musím říct, že Nagano je moment, na který jsem nejvíce dotazován. (usmívá se) Nejsem takový profesionální pamětník, abych dokázal, čím dál více barvitěji líčit své pocity, které jsou staré dvacet nebo čtyřicet let. Nagano pochopitelně nikdo nevygumuje, to byla veliká událost. Stejně tak mě vzaly u srdce medaile ze světových šampionátů 1999 až 2001. To byla také parádní kapitola českého hokeje.
Jak se podle vás komentování v rádiu změnilo?
Komentování se vyvinulo a stále se vyvíjí. Po dlouhé roky byl vlajkovou lodí rádia, když nepočítám mezistátní zápasy, pořad S mikrofonem za hokejem. Jak čas plynul, přišly komplikace. Zápasy začínaly v různou dobu, byli jsme tlačeni k tomu, abychom pořad zkracovali a zredukovali. Byl to nekonečný příběh, který byl stále složitější udržet při životě. Pak nastalo vysvobození, kterého jsem se v činné službě už nedožil. Rozhlas si zavedl sportovní stanici Sport Radiožurnál, moji kolegové a následovníci mají nyní více prostoru se zaobírat hokejem, fotbalem, ale i dalšímu sporty. Na jedné straně jim závidím, na druhé jim to přeji. V tom je kouzlo té práce.
Pořad S mikrofonem za hokejem skončil, nebo alespoň jeho původní verze. Jak jste na to reagoval?
Nedá se říct, že úplně skončil, ale v jednu chvíli to bylo tak, že byly krátké vstupy ze stadionu, kde se hrálo, a mezitím hudba. Fanoušci, kteří byli zvyklí držet tranzistorové rádio u ucha a být u toho, jak se přepojuje mezi stadiony, tak najednou neměli svoje "pívo". Předpokládám, že už si zase i díky stanici mohou vyhovět. Rádio má ale mnohem větší konkurenci. Jsou různé informační kanály, se kterými musí soupeřit. Zaplaťpánbůh za to, že vznikla sportovní stanice. Je to první předpoklad udržení sportu v rádiu při živote.
„Rádio má dnes mnohem větší konkurenci. Jsou různé informační kanály, se kterými musí soupeřit."
Jak to máte nyní? Posloucháte spíše rádio, nebo se díváte na televizi?
Poslouchám rádio, ale sleduji i televizi. Tu si pustím, když se chci podívat na hokej a udělat si vlastní názor. Netoužím nikde ventilovat své názory a stanoviska. K tomu, aby byl člověk povolaným odborníkem, musí se neustále pohybovat v hokejovém světě, což se mi teď těžko daří. Rádio a televizi kombinuju, většinou mě zajímá, jak se hráči pohybují po ledě a v duchu si hru komentuji.
Jak moc vám tedy práce chybí?
Nedá se říct, že by mi práce nechyběla. Když se člověk z kolotoče vytratí, stává se outsiderem, který je vzdálen všemu. Nemohu se setkávat nejen s hráči, ale i se sportovci, se kterými jsem dříve přicházel do kontaktu. Není to organizačně ani finančně proveditelné, abych někde cestoval a hledal kontakty. S tímhle faktorem jsem se trochu hůře vyrovnával. I proto návštěva Síně slávy, ve které jsem spoluúčinkoval, byla pro mě milým dárečkem.
Aleš Procházka | Foto: Karel Švec, Český hokej
