22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Doposud žádný český hokejový rozhodčí svou knihu vzpomínek nevydal. Roman Polák je prvním, kdo nechává nahlédnout do atraktivního prostředí českého hokeje očima rozhodčího. Za svou kariéru zažil spoustu pozitivních i negativních okamžiků. Ale vždy u něj stála na první místě láska ke sportu. „Před rokem jsem ukončil po sedmadvaceti letech aktivní kariéru a již před mnoha lety jsem si pohrával s myšlenkou napsat knihu o ledním hokeji z podhledu rozhodčího. Knihou chci poděkovat rodičům za nádherné dětství i to, že mně umožnili věnovat se sportu. Chci poděkovat rozhodcovské rodině za báječná léta s píšťalkou a za neuvěřitelnou spoustu zážitků,“ říká Roman Polák.
V knize, která je napsána formou rozhovoru s Janem Králíkem, nezůstalo žádné téma tabu. Na řadu přišla celá řada zajímavých situací a momentů, které hokej přináší a není možné se na ně připravit. Často jsou úsměvné, někdy zase člověk jen kroutí hlavou, co všechno se může stát. „Neuhnul jsem před žádným tématem, i když jsme knihu psali s pozitivním pohledem. S cílem, aby kniha byla čtivá a dala se přečíst během jednoho večera nebo třeba během hokejových přestávek. Kniha není neadresná a dal jsem prostor na vyjádření také některým hráčům, trenérům, manažerům a kolegům.“
Během své rozhodcovské kariéry odřídil celkem 1654 utkání, z toho v extralize od roku 1999 jako hlavní rozhodčí 469 utkání. Za osmnáct let v pruhovaném dresu měl tedy z čeho vybírat. „Mimo jiné najdete v knize zpověď rozhodčího, jak jsem začal, jak jsem postupoval, kdy mám "dobrej pocit" a kdy mám "blbej pocit", kolik jsem pískáním "vydělal", kdy jsem se cítil nejhůř a podobně. Také najdete mimořádnou statistiku od prvního utkání, tedy od žákovských utkání až po extraligu, zpracovanou do nejmenších detailů, včetně kuriozit a dosažených nej,“ uzavírá Roman Polák.
První utkání jako hlavní rozhodčí
Jednou jsem byl delegován jako čárový na přátelák do Rosic s Nedvědicemi, nominovaným hlavním byl zkušenější Víťa Sklenář. Lehce při těle a respektovaná osobnost. Když jsme byli v kabině, říkal jsem mu, že bych si chtěl někdy písknout hlavního. A jak šel přes bříško do ponoru k tkaničkám, povídá, že jo.
Tak jsme nastoupili. Začalo se hrát, přišel faul a já nic. Přijel jsem k hráči a povídám mu vstávej! Nic se nedělo, Víťa jako rozený diplomat žehlil. Do dvanácté minuty faulů přibylo a já nic. V přerušené hře ke mně Víťa přijel a zadýchaně říká:
Jen se začalo hrát, deset dvanáct vteřin, prásk!, skoro díra v mantinelu. Já nic.
Víťa přiletěl a:
Než jsem stačil použít píšťalku, přijel ke mně bývalý výbušný ligový hráč Bohouš Prachař, šermoval mi hokejkou před obličejem a mezi zuby cedil:
Takhle jsem spískal svoje první utkání jako neregulérní hlavní rozhodčí.
Vyhrocený duel Uherské Hradiště – Uherský Brod
Moje asi druhé vystoupení v roli hlavního rozhodčího připadlo na derby Uherské Hradiště – Uherský Brod. Hrálo se v Hradišti, na stadionu dva a půl tisíce diváků. Brod vedl 1:0 a Hradiště v poslední minutě vyrovnalo. Jenže jsem gól neuznal pro postavení hráče v brankovišti. To bylo v hledišti haló! O pár vteřin dalo Hradiště opět gól, ale znovu jsem ho neuznal ze stejného důvodu – útočící hráč stál v brankovišti. Co tam se dělo… Situaci vydatně “pomáhal“ legendární hlasatel:
Chvilku nato se ozvala siréna, utkání skončilo a diváci šplhali přes plexisklo. Nebýt kordónu, který pro mě vytvořili hokejisté z Brodu, čert ví, jak by to skončilo. Stejně mě ale zasáhl pěstí jeden divák, až mi odletěla přilba. Až po roce mi řekli, že to byl primář tamní nemocnice. Vášeň si nevybírá.
Kolik se vydělá pískáním
Odměna hlavního rozhodčího v extralize má pohyblivou složku, má odměna za jedno extraligové utkání činí 6 825,- Kč a účtuje se za každé odpískané utkání zvlášť. Od roku 2002 mám jako první v ČR živnostenský list na profesi rozhodčího ledního hokeje, takže dnes z odměny rozhodčího odvedu do státní pokladny ještě daň z přidané hodnoty, sociální a zdravotní pojištění a také daň z příjmu. Z každé odměny mně tedy zbude zhruba polovina. Můj roční příjem jako rozhodčího činí okolo 300-400 tisíc Kč včetně náhrad za cestovné, čistý příjem činí okolo 150 tisíc Kč.
Zprasený zápas
Stalo se mi, že jsem seděl u stolu s někým, o němž jsem nevěděl, co dělá, on nevěděl, co dělám já. Povídali jsme si, evidentně jsme si byli sympatičtí, třeba bychom se sebrali a šli spolu někam na pivo. Pak přišel náš společný známý a zeptal se, jak jsme si povyprávěli o hokeji.
A pak na mě, že jsem úplně jiný než na ledě.
Hned sklouznul k tykání:
To mě opravdu pobavilo. Během pár minut jsem se tomu smáli oba. Myslím, že nás to obohatilo.
Dominik Hašek, Jaromír Jágr
Oba patří do výstavní skříně světového hokeje, neznám se s nimi nijak osobně. Na ledě jsem se s nimi ale potkal. Hašek tady chytal prakticky jen jednu sezonu. Umí si říct svoje, když něco potřebuje, ale během hry se moc nebaví. Jednou po mně něco chtěl. Jen jsem opáčil:
Stejně tak se s nikým nevybavuje Jágr. Nikoli z namyšlenosti, ale z přirozeného soustředění na hokej. Pamatuji si na utkání v Chomutově, kde za Jágrem přijel protihráč a chtěl se s ním pošťuchovat. Jágr mu jen odsekl, jestli ho někdy viděl prát se. Ten se otočil a odjel, bylo po všem. Oba dva mají přirozený a obrovský respekt jak u spoluhráčů, tak u protihráčů.
Zlín – Sparta, nejvíce trestů v extralize
Hrál Zlín se Spartou, to je od určité doby vyhecované utkání. Mně v tu dobu připadalo, že jsou mi střetnutí těchto dvou soupeřů souzená. Rozhodoval jsem je opravdu mnohokrát. Byl poslední lednový den 2010, do konce základní části pár kol, pravděpodobnost, že se týmy potkají v play off vysoká. Už před utkáním byla na stadionu vřava. Jednalo se o tzv. opožděný přímý přenos, kdy televize pustila utkání na obrazovky půl hodiny po skutečném začátku.
Stadion nabitý, atmosféra jiskřivá. Hráči se nerespektovali, byli vyhecovaní, někteří snad měli za sebou takzvaně nevyřízené účty, možná i trenéři přemotivovaní, diváci rozjetí a Zlín vyhrával. Přišel faul a trest, další faul a větší trest, někdo to otočil, až utkání vyústilo v hromadnou bitku. Pak jsme říkali, že hráči před utkáním snad jedli syrové maso. Když se něco takového semele, a u nás to dnes bývá výjimečné, shodí se vina na rozhodčí, že se jim utkání vymklo z ruky. Tehdy proti nám nikdo neřekl slovo, náš výkon nikdo nezpochybnil. Rozdali jsme 439 trestných minut, což je snad dodnes světový rekord. Ne, že bych na to byl pyšný, ale měli jsme dobrý pocit, jak jsme to na ledě vyřešili. Podle pravidel jsme mohli utkání ukončit, ale chtěli jsme utkání pokud možno dohrát.
Foto: Karel Nováček
