Jsem svůj, ale názory neměním, říká Jaromír Šindel. K hokeji se kdysi dostal na inzerát
Hokej je jeho život, v různých podobách se mu věnuje od malička. Jaromír Šindel byl nejprve vynikajícím brankářem, který zářil v barvách Vítkovic, Jihlavy, pražské Sparty i reprezentace, po skončení kariéry se dal na trenérskou dráhu, následně pracoval i jako sportovní manažer. V malíku má přehled o hráčích - jejich minulost, kvality i osobní vlastnosti. Mistr světa 1985 a stříbrný medailista z olympiády v Sarajevu 1984 momentálně působí v Ústí nad Labem, které se poslední dva roky marně pokoušel o návrat do nejvyšší soutěže.
Loni Lvi nepřemohli v baráži Mladou Boleslav, letos přišli o prvoligový triumf v sedmém finálovém duelu s Chomutovem. Ačkoli se ústecké vedení snažilo na maximum, nestačilo to. Před Šindelem tedy vyvstává další úkol - zmobilizovat síly a připravit se na další pokus. "Máme co napravovat," hlásí s tím, že mrzí především ročník 2010-11. "Závěr byl tehdy hodně nešťastný, v baráži nám chyběl kousek. V další sezoně se mužstvo nedostalo na potřebnou úroveň. To, že jsme vyhráli základní část první ligy, není měřítko," konstatuje.
Nyní stojí před další výzvou. A ty Šindel rád. Hokej miluje, jen tak se nevzdává. "Jsem svůj, ale názory neměním. Pro spoustu lidí to možná není příjemné, ovšem hodně si pamatuju. Neříkám něco jiného, než co si myslím. Jsem možná trošku svéraz. Ale už z dob aktivní kariéry vím, jak to někdy bývá těžké. Když jste nahoře, někteří vás pomlouvají. Pokud spadnete na zem, rádi vás poplivou," říká při otevřeném povídání, kdy se hlavně vzpomíná na staré časy i na zajímavosti, které málem odvál čas.
Vybavíte si ještě, jak to všechno vlastně začalo. Proč zrovna hokej?
"No jasně. Dostal jsem se k němu na inzerát, který vybízel malé kluky, aby s hokejem začali. Hrával jsem fotbal, ale ten inzerát mě zaujal. Šel jsem se přihlásit do Baníku Ostrava, jenže mě nevzali. Zkusil jsem to tedy ve Vítkovicích - a tam to vyšlo. A jak jsem se ocitl v bráně? Na jednom letním soustředění mě napadlo, že bych to mohl zkusit. Stoupnul jsem si do brány a ostatní říkali: hele, to není špatný. Zůstal jsem tam. Chytání mě strašně chytlo. A já nikdy nelitoval."
Brzy jste získal přezdívku Česťa, po známém vítkovickém hlasateli.
"Zrovna nedávno jsme spolu mluvili. Volali mi kamarádi, že Česťa Šindel slaví 75. narozeniny, dali mě ho na ucho. Pogratuloval jsem mu, známe se roky. Víte, to je paradox. Spousta lidí si myslí, že se fakt jmenuju Česťa, tuhle přezdívku má i syn Kuba. Třeba trenér Bukač ani dlouho nevěděl, že jsem Jaromír."
Míval jste jako kluk vzory?
"Líbil se mi Jirka Crha. tTehdy působil v Pardubicích, když přijel s týmem do Ostravy, hodně jsem se na něj koukal."
Vaše kariéra byla nevídaně rychlá. Měl jste štěstí, že vám trenéři dali šanci?
"To taky, ale já si ji hlavně musel vybojovat. Dva roky jsem se o to rval. Ve Vítkovicích chytali Ivan Podešva a Luděk Brož. První později odešel, Brož to vzal a pochopil svoji roli. Nakonec jsem se prokousal k jedničce. To bylo v sezoně 1978-79. A za dva roky jsme byli mistři! Pro Vítkovice to znamená velký úspěch, klub byl od té doby ve finále víckrát, ale zlato nikdy nezískal. Musím říci, že si titulu i po letech hodně vážím."
Je zajímavé, jak jste v Ostravě pořád populární. Starší fanoušci nezapomněli.
"To mě těší. V jednaosmdesátém jsem si ani neuvědomoval, co se nám povedlo. Když jste mladý, nevnímáte to. Měli jsme skvělou partu, mladí se dobře doplňovali se starými. Když se s odstupem času potkáme, je na co vzpomínat. Já do týmu přišel s Mírou Fryčerem a Láďou Svozilem, kdo se chtěl uplatnit, musel hodně makat. Konkurence byla veliká. Brzy se mi povedlo dostat se do nároďáku."
V roce 1983 jste odešel na vojnu do Jihlavy. Prý hlavně vzhledem k rodinným důvodům.
"Nepovedlo se mi první manželství, staly se určité věci, kvůli kterým jsem potřeboval z Ostravy pryč. Někteří lidé to chápali, jiní ne. Ale to je jejich věc. Věděl jsem, že v Jihlavě končí Jirka Králík, který se vracel do Zlína, rozhodl jsem se pro vojnu. Domluvil jsem se s trenérem Neveselým, ten si mě vybral v armádním draftu a byl jsem hráčem Dukly. Věděl jsem, že cesta zpátky do Vítkovic je jednou pro vždy zavřená."
Dá se říci, že jste na Vysočině začal nový život?
"Určitě. Se vším všudy. V Jihlavě jsem poznal budoucí manželku, bylo to jednou po hokeji. Na plese. Hanka závodně plavala, já hrál hokej. Porušil jsem tenkrát večerku."
Jak jste snášel vojenské povinnosti?
"Bez problémů. Čas jsem si upravil podle svého, druhý rok jsem dělal vedoucího vojenského mužstva. Víte, my měli tehdy vynikající partu. Jeden rok jsme vyhráli ligu o nějakých 16 nebo 18 bodů, což mimochodem vedlo k tomu, že se v lize zavedl systém play off. Vyhrávali jsme, mnozí z nás byli v reprezentaci."
Vy jste se do ní dostal už v prosinci 1979, krátce před olympiádou v Lake Placid...
"...kde jsem nebyl bez šancí. Na Izvestijích jsem chytal zápas se Sověty, což pro mě znamenalo vstup do mezinárodního hokeje. Pak jsem bojoval o olympiádu, jenže tři dny před začátkem her jsem se zranil v poslední přípravě s Kanadou. A v týmu zůstali Jirka Králík s Karlem Langem. Myslím, že se to moje zranění hodilo, z politických důvodů bych se asi stejně do mužstva nedostal. Takhle se to vlastně samo vyřešilo."
Na další olympiádě v Sarajevu jste si všechno vynahradil. Bral jste tenhle turnaj jako satisfakci?
"Byl jsem jedničkou, což vycházelo z mých výkonů v sezoně. Musel jsem pořád makat, konkurence byla obrovská. Jirka Králík, Karel Lang, do toho Dominik Hašek. Míst málo, gólmanů hodně. Ale tehdy se mi dařilo. Do Sarajeva jsme jeli autobusy, byla tam skvělá atmosféra. Od nás se moc nečekalo, ovšem turnaj nám sednul. V posledním utkání jsme bojovali s Rusy o zlato, já tehdy dostal nešťastného góla. Mluví se o tom, že se kotouč odrazil od zadního mantinelu mně do zad, jenže to bylo od hokejky Arnolda Kadlece. Na chvilku se mi puk ztratil z očí a dopadlo to smolně. Něco podobného se prý stalo Dzurillovi v Sapporu. Škoda, byli jsme blízko, ale toho stříbra si cením."
Za rok jste se stal mistrem světa, jenže pozici prvního brankáře převzal Jiří Králík.
"Tak to chodí, chytat může jen jeden. Jirka dělal v Sarajevu vlajkonoše, je v Klubu olympioniků, ale na hrách skoro nechytal. Já to mám opačně. Jsem mistrem světa, na ledě jsem byl v jednom utkání. Na druhou stranu - spoustě jiných hráčů se něco takového nepovede. Když si kluci po posledním zápase měnili dresy s Kanaďany, já si nechal ten svůj. Znamená pro mě velkou památku."
Posléze se v reprezentaci objevil Dominik Hašek. Jaké bylo soupeření s ním?
"To víte, že těžké. Hašan byl a pořád je vynikající gólman. Hrávali jsme proti sobě vypjaté zápasy Pardubic se Spartou, soupeřili jsme. Pamatuju, jak jeden duel v play off rozhodl v nájezdech Ervín Tatek, který Hašana nevídaně rozhýbal a pak trefil. Dominik byl bohužel o kus lepší než já, být s ním v týmu znamenalo radost i smutek. Prokazoval ohromný talent, ale chytat jsme chtěli oba. Což v brankářském řemesle nejde."
Mimochodem, v polovině 80. let jste si nechal narůst knírek. Bylo to v době, kdy jste přecházel do Sparty?
"Kdepak, o kousek dřív. Ještě v Jihlavě. Vojna rozhodla."
Váš přechod do Prahy byl dost dramatický. Neměl jste obavy, zda to vyjde?
"Mohl jsem zůstat v Jihlavě, ale případ Libora Dolany mě odradil. Dukla nedokázala vyřídit jeho přestuip z Pardubic a Libor rok nesměl hrát. To jsem nechtěl. Návrat do Vítkovic nepřipadal v úvahu, což mi někteří lidé nemohli zapomenout. Rozhodl jsem se pro Spartu. Její vedení to vyřešilo, v klubu navíc působil Pavel Wohl - jeden z nejlepších trenérů, jaké jsem kdy potkal. Udělal jsem dobře, Wohl byl fantastický, dobře se s ním komunikovalo a spolupracovalo. V Praze jsem našel zázemí, s rodinou jsme zdomácněli. Dneska je ze mě Pražák."
Ve Spartě jste zůstal čtyři sezony a v roce 1989 pak zamířil do finského Lahti. Nebyla šance zkusit NHL?
"Byla, ale to bych musel emigrovat. Nejblíž jsem k tomu měl na Kanadském poháru 1984, ale nenašel jsem odvahu tam zůstat. Doba tomu nepřála. Já si do úplného konce vykousnul pravidla pro odchody socialistických sportovců do západní ciziny, jak se tomu tenkrát říkalo. Zájemce musel splnit určitý počet zápasů za reprezentaci, k tomu bylo třeba mít nějaké medaile a úspěchy. Normy jsem splnil do puntíku a mohl odjet do finského Lahti. Zaplať Bůh, za čtyři měsíce režim padnul."
Jak vzpomínáte na pobyt ve Finsku?
"Byla to krásná doba. Odcházeli jsme Peterem Slaninou, Dáriusem Rusnákem a s Oldou Válkem. Když jsem přišel do Lahti, byl klub ve druhé lize. Po sezoně jsme postoupili, další rok bylo třináct hráčů ve finském nároďáku. Prožil jsem tam skvělé období, třeba v sezoně 1991-92 mě vyhlásili nejužitečnějším hráčem finské ligy. Už je to dávno, co jsme se s rodinou vrátili domů, ale do Finska se pořád rád vracím. Mám tam hodně přátel, domluvím se i obstojně finsky. Nejlepší to bylo v Lahti, po třech sezonách jsem odešel do Tappary Tampere a to jsem asi neměl dělat. Jenže v Lahti byly určité finanční problémy a Tappara dala dobrou nabídku. První sezona se však moc nepovedla týmu, ve druhé jsem se zranil. Rozhodl jsem se pro návrat do Sparty - a to byla chyba."
Proč? Ještě před sezonou 1994-95 jste chytal poslední zápasy za reprezentaci.
"Tam to bylo v pohodě, ve Spartě už moc ne. Měl jsem podepsanou smlouvu s osobním sponzorem, Sparta ale na APK hlasovala pro, aby osobní sponzoři být nemohli. Můj nástup to poznamenalo, nebylo to zkrátka ono. Měl jsem a mám ke Spartě velký vztah, když můžu, jdu se tam podívat na hokej, něco jsem v klubu prožil. Ten návrat se ale nepovedl, vlastně předznamenal konec kariéry. Promítlo se i to, že jsem nebyl zdravotně fit. Jedno s druhým."
Brzy poté jste skončil a dal se na trenéřinu.
"Odešel jsem do Třebíče. S Karlem Čapkem mám výborný vztah, domluvili jsme se, že bych mohl chytat a také začít trénovat. V úvahu přicházel ještě Beroun, ale nakonec jsem toho nechal, přihlásil se na trenérskou školu a začal dělat hokej z jiné stránky. Trénoval jsem v Třebíči, krátce v pražské Kobře, pak ve Slavii. S Jirkou Kalousem jsme jezdili po stážích, byli jsme ve Švédsku, ve Finsku, v našich podmínkách jsme aplikovali určité nové prvky. Kdybych se podíval do tehdejších tréninkových deníků, jsem si jistý, že hodnoty fyzické připravenosti hráčů by v porovnání s těmi současnými obstály."
Ve Slavii jste zažil sérii juniorských titulů, ale také období, kdy jste vedl první tým a kdosi vám vyhrožoval zabitím. Povíte po letech, o co šlo?
"Řekl jste to přesně - někdo mi vyhrožoval, abych vypadl ze Slavie. Tak to bylo. Pro mě i pro moji rodinu velice nepříjemná věc. To víte, že jsem zjišťoval podrobnosti. Přes někdejšího ředitele pražské policie Charváta jsem se dostal k tomu, jak to celé bylo. Kdo s tím člověkem, který mi vyhrožoval, mohl a byl v kontaktu. To mi stačí. Tuhle informaci mám. Víc k tomu neřeknu."
Vaše trenérské úspěchy jsou hodně spojovány s mládežnickým hokejem, třeba bronz na MS osmnáctek z Minsku 2006 je předposlední medailí, který se povedl vybojovat české osmnáctce.
"Měl jsem tehdy ročník 1986, z něhož bylo 13 hráčů draftováno, Šmíd, Kindl, Schwarz, Frolík, Sobotka, Smoleňák nebo Krejčí si pak NHL zahráli. Předvedli jsme parádní zápas s Rusy, kteří měli Malkina, Ovečkina, Lisina, bohužel jsme v semifinále podlehli Američanům. Mohli jsme dopadnout ještě lépe. Později jsem dostal šanci u dvacítky, šampionát v Kanadě z našeho pohledu poznamenal špatný začátek se Švédy. Nad Finy jsme poté vedli o tři góly, ale prohráli jsme, nezvládli jsme ani zápas s Rusy. Škoda. Český hokej vždycky potřebuje výkon brankáře, Kubovi Sedláčkovi se mistrovství úplně nepovedlo, dopad měly zdravotní potíže hráčů v přípravě i další detaily."
Když jste zmínil gólmany. Dlouhé roky jste pracoval v brankářské komisi svazu - jaká je podle vás výkonnost českých maskovaných mužů?
"Za všechno hovoří výsledky. Vím, že někteří rádoby odborníci s oblibou mluvili o tom, že česká brankářská škola prochází krizí. Nesmysl! Podívejte se, kolik máme špičkových gólmanů, v každém ročníku nějaké najdete. V minulosti se hodně promítla práce lidí, jako byl Mirek Termer. Nikde se neprsil, ale vychoval Schwarze, Pöpperleho, Neuvirtha. Takový člověk zaslouží respekt."
Teď mě napadlo, málem bych zapomněl připomenout jedno vaše extempore ještě z dob angažmá ve Spartě.
"No jasně, co jiného. Rozhodčí Zavadský, zápas s Jihlavou. To jsem si mohl myslet."
Tehdy jste neunesl situaci, kdy u mantinelu ležel zraněný Jan Reindl. Rozhodčí nezapískal a vy jste tedy hodil hokejku.
"Viděl jste někdy Honzu Reindla simulovat? Řval jsem na rozhodčího, ať přeruší hru, on na to, že od toho má pravidla. Hodil jsem tedy tu hokejku. Párkrát jsem ten záznam viděl, on je to také oblíbený pořad České televize... No, nechal jsem se strhnout, když to viděl později syn, ptal se, jestli jsem to fakt já. Vytočila mě arogance rozhodčího. Říkal, že ho to nezajímá. Takže pak na něj letěla výstroj, byl to zkrat, který mě stál dva měsíce bez hokeje. Dostal jsem zákaz ve čtyřech utkáních, následovala vánoční pauza, pak další čtyři zápasy stop. Řeknu vám, že možná ještě větší divadlo proběhlo na disciplinárce."
Jak to?
"To měli natočit! Líbilo by se vám to. Debata probíhala ve stylu: soudruhu trenére, proč jste na střídačce nezadržel soudruha hráče, když se vracel na led? Spartu dělal tehdy Pepík Horešovský, který měl potíže s kyčlí. Povídal: Jak jsem to měl asi udělat? Zkuste si to sami. No groteska."
Nemáte pocit, že jste občas doplácel na svoji prudší povahu? A na otevřené názory?
"To nevím. Možná. Jsem svůj, trošku svéráz. Ve vrcholovém hokeji jsem někdy od roku 1976, hodně vím a ještě víc si pamatuju. Pro někoho možná bohužel. Žasnu, jak se někteří lidé dokáží měnit, jak otáčejí podle toho, co jim vyhovuje. Já si vždycky stál za svým. Hokej mám pořád stejně rád, je to můj život. Samozřejmě jsem už dneska v jiné pozici, ovšem dělám to naplno. V Ústí se nám nepovedlo, za čím jsme šli, ale já odtud nechci a nebudu utíkat. Znovu se do toho dáme a pokusíme se extraligu vybojovat."
V Mladé Boleslavi nebo předtím u reprezentačních výběrů jsme měl mezi svěřenci syna Jakuba. Bylo to pro vás zvláštní?
"Ne. V kabině a na střídačce jsem byl trenér a Kuba hráč, role otce a syna platily mimo zimák. Samozřejmě mám radost, že se Jakubovi daří, že se v hokeji někam dostal. Mrzí mě jediná věc: po draftu jsem souhlasil s tím, aby se vrátil domů. Neměl jsem to dělat. Jakub dostal příslib, že bude ve Spartě hrát, bohužel to tak nebylo. Pokud by hrál v Kanadě, mohl se porvat o NHL. Šance tam byla."
Radost vám dělá i dcera Magdaléna, česká reprezentantka ve florbalu. Jste na ni hrdý?
"Samozřejmě. Florbal byl dlouho spíš amatérský sport, který začínal, ale dneska je hodně populární. Dcera dělala basket, pak jednou přišla domů s florbalkou a řekla, že bude hrát florbal. Je houževnatá, dokáže se kousnout, umí zabojovat. Dostala se na určitou úroveň, do nároďáku. Sice jí už říkám, jestli by neměla myslet na děti a tak, ale ona na to, že chce ještě hrát. Pořád má ohromnou motivaci."
Před časem jste říkal, že máte rád rockovou muziku. Pořád to platí?
"Určitě. Jak je možnost, vyrazím na koncert. Byl jsem na Metallice, bude Bruce Springsteen, další akce. Navíc to mám i někdy spojené s prací. S partou kamarádů občas na koncertech točíme pivo. Ne pravidelně, tak dvakrát třikrát ročně. Je to docela legrace. Přijde nějakej mánička a ptá se, jestli jsem to fakt já. Povídám, že jo. Je fajn, že si lidi pořád pamatujou."
Chutná vám pivo?
"Chutná. Naučil mě to děda. Nechtíc. Když jsem u něj v Ostravě vyrůstal, posílal mě se džbánkem do hospody pro točený. Při cestě domů jsem pak upíjel, to dělá asi spousta kluků. Už tehdy mi pivo chutnalo. Během aktivní kariéry jsem samozřejmě věděl, co si mohu dovolit. Třeba na víno moc nejsem, ale pivo - to je jiná."
Share on Facebook
