KOMENTÁŘ Michala Mikesky: Najednou všichni milují, že bráníme!
Michal Mikeska
|
Foto: hcdynamo.cz
Od roku 2014 působil u dorostu Dynama, několik měsíců byl asistentem pardubického A-týmu. Ještě loni pak Michal Mikeska pracoval u reprezentace U16. Teď se v komentáři pro Hokej.cz pozastavuje nad vzděláváním zdejších trenérů, touze zlepšovat české prostředí a vzpomíná na kritiku reprezentačních koučů. Probírá také Kariho Jalonena a změnu, která s ním přišla.
Nabídka vzdělávacích seminářů pro trenéry je v tento moment velká. Ale přijde mi nešťastné, že spousta trenérů je vnímá jako povinné zlo. Protože za ně dostává body a na základě nich se jim prodlouží trenérská licence. Je to vynucené tím, že kdo nepřijede, bude bez průkazu. Stojím si za tím, že by to mělo být dobrovolné. Trenéři by se měli lákat na něco jiného, než je povinnost a hrozba přestřižené registrace.
Nejlepší semináře jsou vždycky u příležitosti NHL Global Series v Praze. Přednáší tam lidi z NHL, což je samozřejmě pecka. Americká asociace trenérů má jinak třeba program Coaching Clinics. Je to placené a stojí to poměrně dost peněz, ale v online prostředí pak máte k dispozici kouče NHL a jejich prezentace, což je úžasné.
Kdo chce, tak si dneska celosvětově najde spoustu seminářů. Od opravdových kapacit v oboru. Člověk pouze musí chtít. Ale mít povinnost… Když nechci, tak přece nikam nejezdím. Jenže trenéři musí na jeden tříbodový, jeden šestibodový… Mně by se víc líbilo, kdyby chtěli trenéři sami od sebe.
„Přijde mi nešťastné, že spousta trenérů vnímá vzdělávací semináře jako povinné zlo."
U reprezentace třeba v posledních letech působili (nebo působí) bývalí výborní hráči. Reichel, Straka, Eliáš, Židlický… To jsou zrovna příklady těch aktivních koučů. Je super, že takové legendy u hokeje zůstávají a snaží se mu něco vrátit.
Na druhou stranu nic není samozřejmé a dobré jméno není zárukou. Musíš dobře pracovat s mužstvem, zároveň mít nad sebou vedení, které je s tebou ztotožněné a věří tvé práci. V klubu potřebujete symbiózu – když tam je, tak to funguje. Potom je to i radost pro fanoušky.
Trenéři národního týmu ovšem od nich byli pod obrovským tlakem. A k tomu mám jednoznačný názor: když byl u reprezentace Růžička, který získal ty největší úspěchy, tak se najednou lidem přestal líbit a začaly se vytahovat jeho stinné stránky a minusy.
Přišel Jandač, nelíbilo se zase něco na něm. Přišel Říha a zase se jen vytahovaly nedostatky. Pak přišel Pešán…
A tak jsem přemýšlel nad tím, jaký by vlastně trenér měl být, aby o něm lidi řekli: „OK, toho bereme.“ Vždyť na každém Čechovi si něco našli. Zatímco na trenéra automaticky působila negativní nálada. Ten nosí sako, ten nenosí. A tenhle žvýká, tenhle se málo raduje, tamten tady moc skáče…
„Na trenéra automaticky působila negativní nálada. Ten nosí sako, ten nenosí. A tenhle žvýká, tenhle se málo raduje, tamten tady moc skáče…"
Ať byl trenér jakýkoli, všechno bylo špatně. A to mi dost vadilo, protože to všechno byli úspěšní lidé, úspěšní manažeři. Stejně dostávali sodu…Proto si myslím, že je strašně dobře, že je u naší reprezentace cizinec, protože najednou lidi nemůžou nic říct, oni ho neznají. Z takového hlediska je to super tah.
Přitom si nemyslím, že by byl Kari Jalonen v něčem převratný. Nedělá nic extrémně jinak. Ale má klid na práci, protože není Čech. Samozřejmě – jiná nátura, jiný styl práce a tak dále.
Ale najednou všichni milují, že bráníme!
Do té doby se kritizovalo, když byl někdo zalezlý vzadu. Přijde Fin a najednou slyším: „To je úžasné bránění!“ Tohle mi najednou přijde až směšné. Když si to čtu, usmívám se a říkám si: „No ty kráso!“
Je fajn že tady je, určitě má spoustu věcí, co předat. Určitě pomůže dalším trenérům, kteří se od něj můžou učit a inspirovat. Jsem za to rád. Ale přijde mi zajímavé, proč se to vlastně muselo stát…
Share on Facebook
