Porazit Kanadu? To bylo nejvíc, vzpomíná Vůjtek. Rusky moc neuměl
Foto: Karel Švec, Český hokej
V sedmdesátých letech předváděl své hokejové umění v útoku Vítkovic i Dukly Trenčín. Byl velmi talentovaným hráčem, ale v neskutečně nabité konkurenci centrů se do československého národního týmu nedostal. Vladimíru Vůjtkovi to ale být líto nemusí. Do Síně slávy českého hokeje se dostal jako legendární trenér.
„Je to pro mě velká čest, chtěl bych poděkovat všem, co mi pomohli na mé hokejové cestě. Ať už hráčské, nebo trenérské. Ti lidé se do Síně slávy nedostali, ale já si jich moc vážím. Ještě jednou díky a… mějte se hezky.“
Takhle sympaticky působil Vladimír Vůjtek nejen během proslovu na pódiu, ale také na trenérské lavičce.
Výjimečné, že? Nyní už mezi největší osobnosti českého hokeje patří i oficiálně.
Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy po slavnostním ceremoniálu?
Není to ani tak sportovní výsledek, ale spíše společenský. Moc si svého jmenování do Síně slávy vážím, je to pro mě pocta. Dostat se do společnosti tak skvělých sportovců a skvělých hráčů českého a československého hokeje…
„Moc si svého jmenování do Síně slávy vážím, je to pro mě pocta."
Byl jste hodně překvapený?
Když jsem v patnácti letech poprvé přišel na stadion Josefa Kotase v Ostravě, tak se mi ani nesnilo o tom, že skončím svoji kariéru zrovna tady před vámi, s tímto oceněním. Přeci jen hráči, kteří tady jsou a zasloužili se o český hokej, tak jsou v mých očích ve velkých výšinách. Jsem rád, že mezi ně patřím.
Když Robert Záruba uváděl vaše jméno, zmiňoval kromě trenérské odbornosti také váš lidský přístup. Hokej je přitom hra emocí. Byl jste takový pořád?
Vždycky jsem klidný nebyl. Taky jsem se uměl rozčílit a zvednout hlas, ale snažil jsem se s hráči vycházet dobře a být na stejné lodi jako mužstvo.
Vladimír Vůjtek a Jaromír Meixner oblékli speciální saka. Síň slávy se rozrostla o čtyři jména
Můžete se chlubit několika velkými úspěchy. Na který z nich vzpomínáte nejradši?
Rozdělil bych to na tři části. První etapa byla česká, třikrát jsem byl ve finále, a přestože to neskončilo mistrovským titulem, byly to krásné roky. Poté jsem odešel do Ruska a hned získal dvě zlaté medaile. Třetím vrcholem je stříbro se slovenskou reprezentací na mistrovství světa z roku 2012.
Prošel jste mnoha prestižními kluby. Kde se vám trénovalo nejlépe?
V Rusku. Bylo to asi tím, že jsem dobře začal a během prvních dvou let jsme vždy vyhráli titul. Když jsem pak v dalších letech trénoval Kazaň nebo Dynamo Moskva, nebo zase Jaroslavl, tak se mi pracovalo opravdu dobře. Měl jsem k dispozici dobré týmy, dobré hráče. Výsledkem bylo, že jsem tam během šesti let získal čtyři medaile.
Jak jste zvládal začátky ruského angažmá v roce 2001?
Šel jsem absolutně do neznáma. Byl jsem snad první zahraniční trenér ve všech ruských sportech. Ještě tam tehdy nehráli ani naši hráči, já si s sebou vzal Honzu Peterka. Nevěděl jsem ale, co mě čeká, neuměl jsem pořádně rusky, nemohl jsem moc komunikovat s vedením mužstva a hráči.
Zvykl jste si na nové poměry brzy?
Po dvou měsících se to hodně zlepšilo a jakmile jsem mohl zlepšit komunikaci s vedením, trénovalo se mi dobře. S hráči jsem vycházel, byli to hokejisté podle mého gusta. Uměli hrát týmově, dokázali vyhrávat souboje jeden na jednoho, uměli kombinovat. Někdy to až přeháněli, když chtěli dát gól do prázdné branky. Taková hra mi ale vždycky imponovala.
Po ročním návratu do Jaroslavli jste si vyzkoušel i mezinárodní scénu, ovšem na lavičce Slovenska. Nebylo to pro vás zvláštní, když jste se na mistrovství světa 2012 snažil porazit Čechy?
Trenér je od toho, aby pracoval pro tým, který ho chce. Já jsem zápas proti Česku ani nebral tolik prestižně, já jsem spíš bral prestižně čtvrtfinálový zápas Slovensko-Kanada. Tehdy to bylo patnáct let od těch problémů s Kanadou, kdy se to týkalo i mého syna.
Narážíte na MS 1997? (Minutu před koncem rozhodnutého utkání Česka proti Kanadě vyprovokoval soupeř rvačku, během které dva Kanaďani způsobili Vladimíru Vůjtkovi mladšímu otřes mozku).
Přesně tak. Zrovna ve stejné hale v Helsinkách a při mých 65. narozeninách se mi podařilo Kanadu porazit. Z toho jsem měl největší radost a dodneška ji mám. Semifinále s Českem bylo samozřejmě důležité utkání o medaile, ale z principu byl pro mě víc zápas s Kanadou.
„Zrovna ve stejné hale v Helsinkách a při mých 65. narozeninách se mi podařilo Kanadu porazit. Z toho jsem měl největší radost."
Nakonec jste si během mistrovství světa stoupl i na českou střídačku. Nelitoval jste, že to nevyšlo dříve než v sezoně 2015/2016?
Možná, že ano. Ale pozice u národní mužstva byla v těch letech předtím obsazená a já už jsem byl na sklonku kariéry. Nakonec jsem nabídku trénovat Česko dostal a přijal ji vlastně až po kariéře. S hokejem už jsem se tehdy loučil, ale vzhledem k tomu, že národní tým hledal trenéra, tak jsem ještě jednu sezonu zvládl.
Bylo to tehdy těžké rozhodování?
Říkal jsem si, že kdybych odmítl, tak bych mohl litovat. Asi bych si vyčítal, že jsem českou reprezentaci nikdy netrénoval. A národní mužstvo mě lákalo, chtěl jsem mu pomoci k medaili. I když jsme tehdy nakonec nepostoupili ze čtvrtfinále, tak na ten rok vzpomínám moc rád.
Jak vidíte budoucnost českého hokeje?
Momentálně bohužel zažíváme krizi. Máme tady sice několik velmi kvalitních hráčů i perspektivní hokejisty, ale není jich tolik, jako třeba v devadesátých letech. Těžko teď poskládáme mužstvo, o kterém by se dalo říct, že je na mistrovství světa favoritem na medaili.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Share on Facebook
