Zmařená olympiáda? Byl jsem rád, že žiju, vrací se k vážné autonehodě Radek Kampf
V závěru roku 1991 prožíval nejlepší období kariéry. Radek Kampf dával góly v plzeňském dresu, patřil k nejlepším reprezentantům v prosincových duelech proti Finsku, které znamenaly jednu z generálek na olympiádu v Albertville. Bylo hodně pravděpodobné, že by hlavní kouč Ivan Hlinka zařadil bojovníka ze západu Čech do nominace. Kampf mohl mít olympijský bronz, rýsovala se před ním zajímavá mezinárodní budoucnost. Ale z ničeho nic všechno nabralo trochu jiný směr. "Na Boží hod jsem měl vážnou dopravní nehodu. Těžce jsem se zranil a byl vůbec rád, že se mi podařilo přežít," vzpomíná s odstupem.
Co se tehdy vlastně přihodilo? "Bylo den po Vánocích, vezl jsem rodinu do Ústí nad Labem. Druhý den jsme měli s reprezentací sraz, čekala nás cesta na předolympijský turnaj do Francie," vypráví. Jenže Kampf se místo na akci národního týmu ocitl v nemocnici. "Nebyla zmrzlá vozovka, počasí nehrálo roli. Udělal jsem chybu, šlo o moji nepozornost. V jednom okamžiku jsem se otočil dozadu a následně došlo k bouračce," popisuje.
Hrozivě vyhlížející karambol přinesl Kampfovi několik vážných zranění. "Měl jsem zlomenou holenní kost, ale nejvíc to odneslo koleno. Praskla mi čéška. Jsem vděčný panu doktorovi Kačerovi, zachránil mi nohu. Hrozila mi totiž amputace," upozorňuje. Pro Kampfa začal soukromý boj, který chtěl za každou cenu vyhrát. "Že jsem přišel o olympiádu? No jasně, mrzelo mě to. Ale já byl rád, že žiju," přiznává upřímně.
Okamžitě se upnul k návratu na led. Maximálně se snažil, aby mohl zase obout brusle. "Nechtěl jsem si připustit, že bych už hokej nikdy nehrál. Bohužel, po půl roce mi museli nohu znovu otevřít, rána se totiž nezahojila tak, jak by měla. Tím se všechno prodloužilo," připomíná. Než přišla osudová havárie, měl v lize na kontě 29 zápasů a 29 bodů. "Hrál jsem nejlepší období kariéry. Dařilo se mně i Plzni," souhlasí.
Radek Kampf se stal Plzeňanem, dnes v klubu působí jako kouč juniorky společně s Františkem Černým. Ve městě piva a mamutí Škodovky zdomácněl. "Ale z Plzně nepocházím. Vyrůstal jsem v Litoměřicích, chodil jsem tam do základní školy. Když jsem ji skončil, nabízely mi přechod do dorostu Litvínov, Kladno, Sparta. Ovšem já si vybral Ústí nad Labem. Také proto, že jsem to měl blízko," vzpomíná.
Už jako šestnáctiletý mladík naskočil do tehdejší národní ligy, tři roky poté odešel na vojnu. "Ta mi hodně pomohla. Dnešní kluci by vojnu potřebovali jako sůl, člověk tehdy jednak prošel armádním výběrem, pak se mohl dál věnovat kvalitnímu hokeji. A hlavně hrál! V současnosti kluk skončí juniorku a neví, co s ním bude. Tedy pokud nemá místo v extralize, případně předtím neodejde do Kanady. Vojna podle mého ohromně chybí," konstatuje.
Jakmile dokroutil službu vlasti, vydal se Kampf právě do Plzně. "Znovu jsem zvažoval víc nabídek, rozhodl jsem se takhle. A nikdy nelitoval. V Plzni jsem prožil lepší i horší časy, asi nejhezčí zážitky mám ze společné spolupráce s Milanem Volákem a Martinem Strakou. Naše lajna si rozuměla, hrálo se nám bezvadně. Martin Straka tehdy začínal, s Milanem jsme mu dělali mazáka. Ale Straka byl adaptabilní, absolutně bez problémů," směje se.
Zmíněná trojka vydržela pohromadě necelé dvě sezony. Straka poté odešel do NHL, Kampf bojoval o návrat na led. Utekla mu olympiáda, chyběl na pražském mistrovství světa. V reprezentaci už pak velkou díru neudělal. "Je jasné, že to mohlo z mé strany v nároďáku vypadat jinak. Olympiáda mě mrzí. Já si tehdy říkal, že třeba ještě šance přijde, že se do toho dostanu. Strašně jsem věřil v úspěšný návrat," vypráví.
A Kampf to dokázal, i když v uvozovkách jenom do ligy. Obnovenou premiéru prožil během sezony 1993-94. "Byl jsem původně asistentem Pavla Soudského s tím, že když to půjde, naskočím jako hráč. Povedlo se. Pak jsem odešel do Itálie, v roce 1996 přišel do Plzně Bohouš Ebermann a nabídl mi, jestli to nechci znovu zkusit. Odmakal jsem celou přípravu a pak strávil sezonu v nejvyšší soutěži."
Následoval další, tentokrát už poslední odchod Kampfa hráče ze západočeského klubu. "Po Itálii jsem si zkusil Německo, hrál jsem v německém Weidenu," hlásí. Hokejista jeho kvalit mohl původně směle pomýšlet třeba na Skandinávii, rozhodně na lepší kluby, ale to bychom se vraceli zase k té nešťastné bouračce. "Navíc já nebyl z těch, které by to lákalo za každou cenu ven. V Plzni jsem doma, nic mi nechybí," upřesňuje.
Promítla se i skutečnost, že se Kampf pustil do podnikání. V České republice zastupuje značku Replay. A trenéřina? "Původně jsem nic podobného neplánoval, přišlo to jaksi samo. Skončil jsem ve Weidenu a věnoval se obchodu, pak přišla nabídka od pana Habra. Vzal jsem ji, od té doby jsem si v Plzni zkusil práci u všech kategorií. Od páté třídy až po áčko."
Elitní plzeňský výběr koučoval s Markem Sýkorou (na snímku). "Poznal jsem několik zkušených trenérů, dodnes si vzpomínám, jak reagovali v určitých situacích. Spolupráce s Markenm Sýkorou pro mě znamenala ohromnou zkušenost. Posunulo mě to o kousek dál," říká. Sám prý není trenér ras ani kouč demokrat. "Od každého kousek. U mladých musíte volit jiný přístup než u dospělých. Sám jsem hrál, vím, co je potřeba. Přísnost i rozumný přístup se ve mně mísí," srovnává.
Momentálně působí Kampf také u reprezentační šestnáctky, kterou vede s Jiřím Doležalem a Jakubem Petrem. Jednou by se rád vrátil do extraligy, což je ostatně přáním všech trenérů. Práce s mladými ho však naplňuje. "Nejvíc mě potěší, když klukům něco vysvětluju a oni to pak přesně tak udělají v zápase. Z toho mám pokaždé velkou radost. Beru to jako odměnu," přiznává. Jelikož má Radek Kampf dvě dcery, hokejového následníka mít nebude. "Ta starší nesportuje, mladší je na to zase příliš malá. Ale beru ji na zimák, na golf. Uvidíme. Třeba ji něco chytne," uzavírá s úsměvem.
Share on Facebook
