22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Moravec byl do Síně slávy uveden spolu s Petrem Břízou, Patrikem Eliášem a Alešem Procházkou. A slavnostní večer zahájil poděkováním.
„Díky samozřejmě patří všem, kteří mě nominovali. Jsem moc rád, že si na mě svaz vzpomněl a že jsem se dostal do této vybrané společnosti. Je to výhra za to, co vše už jsem získal. Prostě super, těžko se to popisuje. Je za tím strašně moc dřiny. Nejen zlaté medaile, ale taky vše, co tomu předcházelo. Tomu asi nikdo ani neuvěří, kolik toho člověk musel obětovat. Třeba když jeli rodiče do Jugoslávie a já jsem zůstal čtrnáct dnů sám doma. Raději jsem chodil trénovat. Byl jsem trochu blázen,“ hodnotí Moravec s úsměvem.
A rodina pro něj byla opravdu důležitá. „Musím poděkovat rodičům za to, jak mě vedli. Vždy mě podporovali. A ty vzpomínky z dětství… Každou neděli jsem v 6 hodin chodil na zimák na trénink, v 8 hodin pak začínalo Studio kamarád. Takto jsem to měl zakódováno, neděle nemohla být jiná, takhle byla luxusní,“ vzpomíná na své začátky.
„Musím poděkovat rodičům za to, jak mě vedli. Vždy mě podporovali. A ty vzpomínky z dětství…“
Pochopitelně ale neopomenul ani své trenéry. „Moje kariéra byla vždy založena na vůli. Začínal jsem v Opavě, kde jsem zažil trenéra, který mě nakopl, naučil mě pokoře a respektu. Byl to pan František Vimmer. Byť to byl brankář, uměl perfektně oddělovat zrno od plev a když bylo něco špatně, hnal dotyčného svinským krokem,“ vysvětluje.
„Poté jsem měl štěstí na další trenéry, na pana Matějů, pana Vůjtka, pana Hadamczika a Jukku Jalonena, který měl opravdu zajímavý přístup k hokeji. Co se týče reprezentace, nemůžu zapomenout na pány Hlinku, Augustu a Martince, to všechno byli trenéři, kteří mě velmi posunuli. A musím vzpomenout ještě pana Černíka, který byl takový můj mentor ve Vítkovicích, hodně mi totiž pomohl a posunul mě do světového hokeje.“
Největší krizi ale prý zažil už v mladším dorostu. „Vzpomínám na moment, kdy se to lámalo. Vždy jsem byl menší, drobnější, tak trochu biologicky opožděný… No tak jsem potom začal chodit do posilovny, brát proteiny a podobně. A naštěstí jsem následně začal i růst. A najednou jsem byl první centr. To byl zlom, viděl jsem, že ta dennodenní práce navíc je důležitá. A tyto věci se teď snažím také vkládat do svého syna. Věřím, že i toto ocenění pro něj bude inspirací.“
Synovu hokejovou pouť teď samozřejmě bedlivě sleduje. „Snažím se mu radit zpovzdálí, pomáhat mu. A myslím, že i když to nedává úplně najevo, naslouchá a snaží se. Ale už je to vyloženě jeho věc, záleží jen na něm. Co bude dělat, jak to bude vnímat, jaké bude mít štěstí na trenéry a spoluhráče,“ dodává.
„Měl jsem štěstí na skvělou generaci. Na celé týmy, spoluhráče. A to štěstí je opravdu zapotřebí.“
A ani volbu jiných aktivit by mu nezakazoval. „Kdyby dělal jiný sport, fotbal nebo něco, nevadilo by mi to. No ale šachy, to asi ne,“ směje se.
Při dalších vzpomínkách na hráčskou kariéru pak i přes veškeré úspěchy zůstává skromný. „Měl jsem štěstí na skvělou generaci. Na celé týmy, spoluhráče. A to štěstí je opravdu zapotřebí. Ale člověk mu musí jít naproti,“ říká.
A podstatný je tedy i zápal pro sport. „Nejdůležitější je láska k hokeji. Ta mě držela nejvíc, vždy jsem to miloval a miluju i teď. To mě opravdu udrželo, abych dál dřel a vždy se snažil, co to šlo.“
Na rituály si ale prý nikdy moc nepotrpěl. „Před každým zápasem jsem si musel zdřímnout, dal jsem si Kofilu nebo Milenu, potom v šatně Tatranku a kafe. Ale jinak nic zásadního. Že bych si třeba musel nejprve dát pravou brusli a pak až levou, to určitě ne. Takový úchyl jsem zase nebyl.“
Při hodnocení aktuálního stavu českého hokeje ovšem už tak pozitivní a usměvavý nebyl. „Teď to není zrovna povedená část historie českého hokeje. Nejsme konkurenceschopní. Myslím, že spousta lidí, kteří jsou u hokeje, tak to nedělají nezištně pro sport, ale spíše pro nějaký menší okruh vyvolených a podobně. Ale to nechci úplně rozebírat, je to jen můj názor. Nesnědl jsem všechnu chytrou kaši na světě.“
Jakožto trenér mládeže pak pochopitelně zmínil i tyto věkové kategorie. A největší problém u nich nyní vidí v motivaci a vztahu ke sportu. „Musíme jim tu motivaci dát. Pojďme třeba hrát bago o to, kdo pak bude v kabině zpívat nebo přednášet básničku. Jde o to, aby trenéři motivaci vymysleli. Dnešní svět je hodně zrychlený, máme tady mobilní telefony, smartphony, spoustu her, Fortnite a nevím, co ještě. Ale pojďme mladé motivovat, aby je to bavilo, aby byli soutěživější. Je nutné probudit v nich lásku a vášeň pro hokej. A to platí jak v desíti, tak v šestnácti či osmnácti letech.“
„Pojďme třeba hrát bago o to, kdo pak bude v kabině zpívat nebo přednášet básničku.“
Tento zápal a nadšení teď chce šířit i v Porubě. „Snažím se klukům předat věci, které jsem načerpal či dostal. Vše, co mám, co mi zůstalo, chci dát dál. Je důležité, aby kluci věděli, že si to můžou užít i když nedosáhnou skvělé vrcholové kariéry. I tak je to může někam posunout. Naučí se být zodpovědní a disciplinovaní. To můžou využít i dál v životě,“ vysvětluje.
Ostatně sám považuje trofeje a ocenění spíše za pozlátko, které není tolik potřebné. Všechny jeho trofeje a vzpomínky tak mají doma rodiče. A podobně asi dopadne i nová plaketa ze Síně slávy. „No plaketa, takový hnědý rám… ještě nevím, co s tím. Nechám to tak, uvidíme, kde skončí,“ směje se.
A teď už vyhlíží blížící se svátky. „Máme tradiční Vánoce: 24. prosince stromek a dárky, 25. mše. Samozřejmě pak budu sledovat dvacítky, vždy koukám na extraligu, něco spolukomentuju. Jsem v dění, ale už je to jiná pozice než dřív.“
