Šlégr o Jágrovi: Ostudu si nedělá. Já jeho ochránce? To nebylo cílem
Foto: hcverva.cz a Karel Švec, Český hokej
On kariéru ukončil ve 43 letech, jeho kamarád Jaromír Jágr, který slaví 50. narozeniny den po Valentýnu, ale i nadále udivuje celý svět. Olympijský vítěz Jiří Šlégr v rozhovoru vzpomíná na devadesátá léta v NHL, hecování s Jágrem a mluví o své nálepce, že byl jeho ochráncem.
Říkal vám někdy během kariéry, do kdy by chtěl hrát?
To ne. Ale pamatuji si, že jsme se několikrát bavili o tom, že Gordie Howe hrál ještě v 52 letech NHL. Myslím si, že možná tato meta je něco, co by rád překonal, ale to nemůžu mluvit za něj. Je to jen můj názor. (usmívá se)
Od kdy se vůbec znáte?
Už od mládí. My jsme od sebe pouze rok a on byl vždy posunut o rok nebo o dva výš. Setkali jsme se už na úrovni žáků, kdy tam dominoval i jako mladší… Vzal si puk za bránou a projížděl celé hřiště. Znám ho dlouhá léta.
Takže už tehdy bylo vidět, že to dotáhne hodně daleko…
Byl rozhodně výjimečný. Nedá se přesně odhadovat, vyrůstali jsme navíc v komunismu a nevěděli jsme, co vůbec bude a zda budeme moct jít do zahraničí. V té době se chodilo až v 33 letech a museli jste mít odehráno třeba přes 600 zápasů a tak podobně… Pravidla byla tvrdá, případně jste musel emigrovat. Těžko se tehdy odhadovalo, jak bude vynikající a celosvětový.
„Ale abych se uchopil nějaké role ochránce, to nebylo cílem. U Jardy to ale bylo vidět víc a dostal jsem takovou nálepku."
Vy jste se poté potkali v Pittsburghu. Říkalo se o vás, že jste jeho ochránce. Jak tohle vzniklo?
Já se s Jardou potkával už u národního týmu asi od 16 let. A když jsme se pak potkali v Pittsburghu? Za to jsem byl moc rád. Byl to i tým, který mi asi nejvíce utkvěl v srdci. Černožluté barvy stejně jako Litvínov a organizace měla takový domácí styl, což mi moc vyhovovalo. Ale abych se uchopil nějaké role ochránce, to nebylo cílem.
Ne?
To jsem měl nastavené ke každému spoluhráči. Když jsem hrál s Jardou v pětce, což tehdy byl hvězdou NHL, tak jsem se ho samozřejmě zastal, ale to bylo kvůli tomu, že je můj spoluhráč. Kdyby se něco stalo komukoliv jinému, tak bych to udělal taky. U Jardy to ale bylo vidět víc a dostal jsem nálepku, že jsem jeho ochránce.
Takže takovou nálepku byste si nepřisluhoval?
Já jsem hlavně ani nebyl žádný rváč. Já se snažil hrát hokej, jaký mě naučili v Litvínově, což byl dost ofenzivní styl hry. Ale že jsem se byl schopný i porvat, to byla realita a já jsem se tomu nebránil. Ale nikdy jsem se sám od sebe netlačil do role, že hraju NHL jen proto, že se peru.
Foto: Roman Mareš
Ale několikrát jste kvůli němu shodil rukavice a zastal jste se ho. To ho asi muselo potěšit.
Skrz společné přátelé vím, že si toho vždycky moc vážil – že jsem tam byl pro něj, ale i pro další hráče. Konkrétně jsme se o tom ale nebavili, aby mi říkali: Já ti strašně děkuju, že ses mě zastal. Tohle nebylo potřeba.
Kdo z vás měl tvrdší střelu?
(rozesmál se) To je jasný, že já přece… (směje se) My jsme se vždycky provokovali a hecovali i třeba v posilovně, kdo má větší sílu v nohách a rukách… I na ledě to bylo o střele, on střílel velmi dobře švihem, pod vyrážečku, uměl to umístit. Já se nikdy s ním v tomhle nemůžu srovnávat. Byl jsem jiný hráč a snažil jsem se hrát nejlépe, jak jsem uměl. A že se mi někdy podařilo vypálit pořádnou ránu golfem a trefil jsem to, tak to byl bonus.
„Silnější střelu? To je jasný, že já přece… (směje se) My jsme se vždycky provokovali a hecovali i třeba v posilovně."
Když jste zmínil posilovnu, tak tam jste ho porážel spíše vy?
Troufám si říct, že zcela určitě. (pousmál se) On by třeba říkal něco jiného, ale tam jsem podle mě dominoval.
O něm se říkalo, že v šatně neuměl zkazit srandu, spíše naopak…
Jarda má smysl pro humor a vždy jsme se smáli.
Čemu konkrétně?
Nejvíc bylo, když se nás v Pittsburghu sešlo hrozně moc Čechů, bylo nás tam snad sedm nebo osm… A Jarda říkal: Nastal čas, abychom v kabině pouštěli českou muziku a začal ji fakt pouštět. (usmívá se) To jsem byl k nevytržení a říkal jsem si, že si o nás musí ostatní myslet, že jsme se úplně zbláznili. (směje se)
Jak na to reagovali spoluhráči?
My jsme měli dobrou partu, byla správně namíchaná a hráči ať už z Kanady, Ameriky, Švédska, Finska, Ruska, tak všichni byli v pohodě a spíš se tomu smáli. Byla to sranda.
„Bylo nás tam snad sedm nebo osm Čechů… A Jarda říkal: Nastal čas, abychom v kabině pouštěli českou muziku a začal ji fakt pouštět."
To bylo ještě v minulém století, snad všichni z vás pověsili brusle na hřebík, ale on ne…
Co na to říct… Já mu to můžu jen závidět. Kdyby mi to zdraví dovolilo, tak bych tam lítal asi s ním. Mě hokej vždycky strašně naplňoval, ale bohužel mi to nedovolilo zdraví. Já před Jardou smekám, je to ojedinělé, a ne každý to zvládne.
Foto: hokej-litvinov.cz
A co říkáte na jeho výkony v letošní sezoně?
Z logiky věci je jasný, že rychlost jako za mlada tam už nebude. Ale sílu stále má, on boduje a platný je. I když má nějaký výpadek, vrátí se do zápasů a zase dokáže bodovat. Do počtu není. A pokud někdo říká, že si dělá ostudu a je to trapný, tak to já si nemyslím.
Jak to podle vás má složité i skrz to, že je navíc majitelem Kladna?
Podle mě to je větší problém než se připravit na zápas. Řídit extraligový klub a potažmo ho vytáhnout z první ligy do nejvyšší soutěže, to není lehké… Kolikrát máte pocit, že jste na všechno úplně sám a musím říct, že to nemá opravdu jednoduché.
Když jste byli spolu v Naganu, tak Jarda slavil během utkání s Kazachstánem 26. narozeniny. Byl čas to tam vůbec oslavit?
Nebyl. Velká většina z nás byla v roce 1996 na tom našem ostudném vystoupení na Světovém poháru a do Nagana jsme dojeli s odhodláním přivézt medaili. Bylo to vidět, že nic jiného nás nezajímá a takhle jsme k tomu přistupovali. Na oslavy čehokoliv nebyl prostor ani chuť. Zadání bylo jedno: udělat medaili.
„Do počtu není. A pokud někdo říká, že si dělá ostudu a je to trapný, tak to já si nemyslím."
V Naganu získal pět bodů, ale dařilo se mu osobně spíše na jiných turnajích. Kde měl podle vás největší formu?
Jak jezdil dlouho za nároďák, tak říkal, že nosí asi černého Petra. Nedařilo se moc vyhrávat a povídal, že to není možný… Pak jsme to zlomili Naganem, ale kde byl dominantní a všechny nás to poznamenalo? To bylo podle mě ve Vídni v roce 2005. On i se zlomeným malíčkem hrál skvěle a byl vidět. V Naganu byl sice dobrej, ale bylo to spíše o týmovým duchu a Dominiku Haškovi, který to zavřel.
Vy jste nedávno oslavil také 50. narozeniny. Jak byste přivítal Jardu v klubu padesátníků?
Hlavně ať se z toho nezblázní, je to jen číslo. (usmívá se) Život jde dál, je to tak a vždycky to je o tom, jak se člověk cítí, to rozhoduje.
Souhrn všeho k 50. narozeninám Jágra:
Share on Facebook
