Šok pro Kováře, hrozila mu amputace: Myslel jsem, že je s hokejem konec!
Foto: Aleš Krecl, Český hokej
Během uplynulých dní získal národní tým dva špičkové brankáře. V pondělí se do přípravy před MS zapojil Patrik Bartošák, den poté s mužstvem poprvé trénoval Jakub Kovář. Hvězda ruské KHL dorazila s velkou chutí, písecký odchovanec je v elitním výběru poprvé od listopadového turnaje Karjala. „Rozhodl jsem se, že toho ještě jednou půjdu. Nikdy nevíte, jestli to není poslední šance," povídá.
Kovář by naskočil dřív, ovšem na prvním podniku sezony si obnovil dřívější zranění na noze. A problémy byly mnohem vážnější, než se zdálo. „V jednu chvíli jsem si už myslel, že je s hokejem konec. Kdo to nezažil, nepochopí," vrací se k loňskému listopadu. Ale Jakub se dokázal vrátit a bez odpočinku dokončil excelentní sezonu. „Byl jsem pak vděčný za každý zápas," připomíná.
Přemýšlel jste dlouho o tom, zda se zapojíte do přípravy na mistrovství světa?
V podstatě ne. Celou sezonu jsme bojoval s tím hnusem, co se mi udělal v noze. Jen jsem čekal na vyšetření, které jsem podstoupil teď o víkendu. Ukázalo se, že se to nezhoršilo. Jdu do toho! Rozhodl jsem se, že to ještě jednou zkusím.
Co přesně se vám stalo?
V noze mám cystu, nějaký zánět v kosti. Od listopadu do února jsem bral antibiotika, vzhledem k tomu jsem se musel omluvit z lednové i únorové akce reprezentace. Moje tělo toho mělo opravdu dost. Nepřipadalo v úvahu jet na další zápasy. Snažil jsem se odpočívat, dlouho to totiž nebylo dobré. Zranění se mi zhoršilo při listopadovém utkání se Švédy v Praze. Tehdy jsem se bál nejvíc.
Jak to?
Dva dny po tom zápase jsem přišel do nemocnice v Písku, kde mi nohu chtěli amputovat. Jsem rád, že to nakonec dopadlo dobře. A že mi noha snad dovolí, abych ještě nějakou dobu hrál hokej.
Foto: Vladimír Koča
Informace od lékařů v Písku vás musel pořádně šokovat.
V tu chvíli jsem se smiřoval, že jsem odchytal poslední zápasy kariéry. Že končím s hokejem. Skoro jsem si prohlížel papíry, jak to mám s pojistkami, a přemýšlel, na kterou školu budu muset naskočit. Pamatuju si, jak jsem celou noc ležel na chodbě nemocnice, a s manželkou jsme vymýšleli, co budeme dělat bez hokeje. Protože noha vypadala opravdu příšerně. Doktoři mluvili celkem jasně. Byla to tenkrát dlouhá noc.
Kdy se váš stav začal lepšit?
Hned do mě začali kapat silná antibiotika. V tom zápase, kdy mi to po první třetině prasklo, mě trenéři nesvlékli. Doktor to opíchl, došlo zřejmě k tomu, že mi napíchl nějakou žílu, takže se mi do nohy vyvalila spousta krve. Dostat se do rány pak bylo hodně těžké. Ale vzhledem k tomu, že mi noha hodně natekla, se následně udělala detailní vyšetření. A ta odhalila, že díky rok starému zranění se mi tohle všechno v noze vytvořilo.
Vybavíte si přesně ten moment, co se v duelu se Švédy stalo?
Dá se říci, že k ničemu závažnému nedošlo. Ten hnus se mi dostal do nohy přesně rok předtím. Celou loňskou sezonu jsme s tím bojoval, během léta se to uklidnilo. Mou nedbalostí, že jsem to v průběhu volna neřešil, mě to doběhlo shodou okolností v den zápasu proti Švédům. Už ráno mě noha začala bolet. Asi to tak mělo být. Znovu se to ozvalo – a já věděl, že je zle.
To si pak asi člověk okamžitě řekne, co všechno se může během krátké doby stát. Jak je lidské zdraví zranitelné.
No jasně. Kdo takové věci nezažil, ani si neuvědomuje, jak rychle všechno může skončit. I proto jsme se teď s manželkou bavili o reprezentaci. Člověk nikdy neví, na nároďák jsem letos mohl jet naposledy. Navíc šampionát bude v Bratislavě, kde jsem shodou okolností na velkém turnaji začínal. V roce 2011 to bylo moje první mistrovství. Nechci vyhlašovat, že končím, na tohle jsem nikdy nebyl. Ale opravdu nikdy nevíš, co se stane. Může to být klidně poslední šance. Proto jsem se rozhodl to zkusit. A jsem rád. Pamatuju si, jak jsem po tom zranění přiletěl domů z německé kliniky. Strašně jsem se těšil na led! Každý den jsem chodil z tréninku šťastný, že jsem na tom ledě mohl být. Byl jsem vděčný za každý odchytaný zápas. Vždycky jsem si totiž vzpomněl, jak jsem ležel v nemocnici s tou obrovskou nohu a říkal si, že to prostě všechno skončilo... O to víc jsem si zápasy i celou perfektní sezonu užíval.
Trenér Miloš Říha minulý týden naznačil, že jste také zvažoval, jakou pozici v týmu dostanete. Je to tak?
Samozřejmě to zvažuju. Nebudu říkat, že ne. V létě mi bude jednatřicet let, doma mám úžasného malého kloučka, kterému jsem doma slíbil, že táta přijel domů a už nikam nepojede. Včera jsem mu chudákovi musel říci, že táta zase musí do práce. Což samozřejmě nechápal. Kdyby mi trenéři před kempem rovnou řekli, že se mnou počítají jako se třetím gólmanem, tak nikam nepojedu. Tohle je role pro mladé kluky. Já si to vyzkoušel. V Rusku začíná sezona začátkem července, mistrovství skončí v závěru května. Abych hrál hokej deset měsíců a měl jen čtyři týdny volna, to my za to v mém věku nestojí. Po tom zranění vím, že se člověk o sebe musí starat a také odpočívat. Zabojuju o co nejlepší pozici. Uvidím, jak dlouho tady budu, jak se to rozlouskne. Kdo ještě přijede, kdo vypadne... Pak se rozhodne při finální nominaci.
Foto: Karel Švec, Český hokej
Vážíte si teď zdraví a hokeje víc než dejme tomu před dvěma lety?
To není jen o zdraví nebo o hokeji. Lidé si většinou začnou něčeho vážit až ve chvíli, když něco ztrácejí. Po tom, co jsem si zažil... Nebylo to, že bych umíral, ale šlo o situaci životu nebezpečnou. Kariéra byla tehdy na vážkách. Jakmile jsem se vrátil, nevynechal jsem jediný zápas. Trenér mi občas chtěl dát volno, ale já mu řekl. „Dej mi volno jen tehdy, pokud se ti nebude líbit, jak chytám. Nebo když se ti bude zdát, že mám horší období. Pokud to takhle cítit nebudeš, z brány mě nevyndavej." A on mě tam nechal.
Musíte být na sebe opatrnější?
Řeším jedině to, jestli mě letos čeká fotbalová sezona. Bruslit se nebojím, ale fotbal, to je otázka. Loni jsem v okrese nastřílel za Mirotice 15 gólů. Mám trošičku strach, že se fotbalové sezoně budu muset vyhnout. Což mě drásá úplně nejvíc. Fotbal by mi moc chyběl, nedovedu si představit, kdybych ho nemohl hrát. Budu se muset dobře poradit s doktorem, protože ve fotbale je celkem velké riziko, že mi někdo na tu nohu dupne.
V letošní KHL jste vytvořil rekord brankářů v počtu vyhraných zápasů. Mělo to velký ohlas?
Dalo mi vědět pár kamarádů tady od nás, kteří to dost sledují. Nejsem si jistý, jestli s tím přišla sama KHL, nebo zda je někdo popíchl. Také mě trošku zaráží, že já těch výher udělal za sezonu 40, ale oni mluví o rekordu 38. V Rusku gólmanovi nepočítají výhru v nájezdech, ale vítězství v prodloužení ano. Což absolutně nechápu. Ohlas žádný prakticky nebyl, ani v klubu. Bavil jsem se o tom jen s dalšími cizinci v týmu, kteří chápou, že tohle jsou mety, co se cení.
V průběhu sezony se Jekatěrinburgu dařilo, v play off jste ale došli jen do čtvrtfinále, kde vás vyřadila Ufa. Bylo to zklamání?
Po mém zranění se do klubu dostaly velice špatné zprávy. Klub začal plašit, sháněli gólmany. Tým trošičku znervózněl, než jsem zase mohl chytat, přišlo pět proher v řadě. Vrátil jsem se, ale už to nebylo jak v prvních dvou měsících. Naše hra s koncem sezony padala. Věřili jsme, že bychom se mohli prokousat do třetího kola. Ale po třech zápasech série s Ufou jsme tušili, že soupeři jsou přece jen někde jinde. Nás navíc dohnala nepříjemná střevní viróza, v posledních dvou utkáních nám chyběly tři nebo čtyři klíčoví hráči. Tým už moc nevěřil, že bychom mohli sérii zvládnout.
Před několika dny bylo oficiálně potvrzeno, že jste v klubu podepsal smlouvu. Byla pravda, že jste jednal i s Omskem?
Myslím, že o tom nemohu mluvit. Je pravidlem, že se do 30. dubna nesmí jednat, ale všichni moc dobře víme, že se jedná. A že se smlouvy podepisují. O čem se šušká, vždycky na tom nějaká pravda je. Jednalo se s jinými kluby, chtěl jsem znát další nabídky. Jak se mění ceny, jak by si mě tam cenili. Nicméně prioritou pro mě bylo, abych zůstal. Jediný problém byl ten, že můj tým vyházel loni obrovské peníze na jednoho útočníka. Teď jim moc peněz nezbývalo, naštěstí to pak v klubu nějakým způsobem udělali. I když jsem vzal horší nabídku, jsem rád, že zůstávám. Patřím k hráčům, kteří jsou rádi na jednom místě. Nechtěl bych měnil loď pro pár korun měsíčně navíc.
Takže si musíme ještě počkat na vaše společné angažmá s bráchou Janem?
Myslím, že Honza od našeho týmu nabídku dostal. Záleží, jak se k tomu se svou rodinou postaví. Nevím. Situace se mění a bude měnit. Je to na něm.
Budete ho přemlouvat?
To ne. V žádném případě! Je to jeho rozhodnutí. Já se ani nezajímám o to, co mu nabízejí. Je to fakt jeho věc. Úplně nejhorší by bylo, kdybych ho přemluvil a on potom nebyl šťastný.
Share on Facebook
