Univerzitní cesta klapla. Vomáčka o škole, NHL i ročníku 99: Celý byl skvělý!
Foto: Twitter UConn Men's Hockey
Sázka na univerzitní cestu se vyplatila. To si teď už s naprostou jistotou může říkat brankář Tomáš Vomáčka, který doplnil zástup kamarádů z českého ročníku 1999 a podepsal nováčkovský kontrakt s Nashvillem.
Vomáčka dostal smlouvu v NHL čtyři roky poté, co si ho Predators zamluvili na draftu. To není úplně krátká doba, ale víceméně jen ilustruje, na co český brankář vsadil: Na trpělivost.
Trpělivě spojoval hokej se školou, aby měl do života základ, který mu – nedej bože v případě zranění, nebo zkrátka v pozdějším věku – nikdo nevezme. V týmu na University of Connecticut se neustále zlepšoval, až brankoviště uzmul jen a jen pro sebe.
Trenér zkrátka neměl důvod stavět nikoho jiného.
Predátoři ho podrobně sledovali a necelý měsíc před 22. narozeninami mu dali ten nejlepší dárek: dvouletý nováčkovský kontrakt.
Tím mu současně ukončili i univerzitní kariéru. Než rodák z Trutnova odletí zpátky za moře, aby zabojoval o co nejlepší pozici v klubové hierarchii, trénovat bude doma na východě Čech.
V Hradci Králové chodil během června na led s extraligovým Mountfieldem i prvoligovým Kolínem. Mimo jiné se tak znovu potkal se spoustou kamarádů, po jejichž boku slavil dosud největší úspěchy – dva tituly v mladším dorostu. Radimem Šaldou, Filipem Jiráskem, Michaelem Gasparem a dalšími.
„Bylo super zase se potkat na ledě. Vždycky se rádi vidíme, přece jenom jsme spolu něco prožili,“ vzpomíná Tomáš Vomáčka úvodem.
Ohlédnete se někdy za tím, že tehdy jste byli na stejné čáře a vy jste se teď dostal nejdál? Řekněme ještě s Radimem Šaldou, který už si zahrál za reprezentaci. Přemýšlíte, co vás odlišilo od vašich vrstevníků?
Takhle jsem o tom asi nikdy nepřemýšlel. Myslím, že každý hráč má svoji cestu. Ta moje byla jiná v tom, že jsem v sedmnácti odešel do Ameriky. Každá cesta je specifická a zasahuje do toho i štěstí a další faktory. Při mně to štěstí stálo a zaplať pánbůh jsem tam, kde jsem.
Jasně, ale štěstí jste šel naproti. A teď nemyslím tím odchodem do Ameriky, kde jste byl na očích skautům, ale pílí a pracovitostí.
To asi jo. Ale je na každém, jak chce pracovat a kolik tomu chce obětovat. Myslím, že já jsem tomu obětoval dost, a jsem rád, že se mi to nějak vrátilo.
„Prožít tyhle momenty doma s rodinou je vždycky úplně to nejvíc, co člověk může zažít. Já jsem moc rád, že jsou tady pro mě každý den.“
Smlouva s Nashvillem je pro vás dalším schůdkem.
Určitě, to není žádný konečný cíl. Je to samozřejmě krásný pocit, ale musím zůstat u tvrdé práce. Přesně jak říkáte, je to jenom další stupínek.
Jak dlouho se k samotnému podpisu schylovalo?
Po konci sezony jsem byl na operaci s kolenem, od té doby se to zhruba tři týdny nějak řešilo a vlastně se spíš jenom čekalo, kdy to přijde. Byly to trošku nervíky, ale v pohodě.
Měl jste s klubem během sezony hodně kontaktů, ze kterých jste si říkal: teď už to asi přijde?
Ano, my jsme takovou konverzaci měli už minulé léto. Že když se mi povede sezona, tak nebudou mít problém mě podepsat. Byl jsem jenom rád, že jsem s nimi zůstával v kontaktu i přes rok a oni mi dávali signály, že by to třeba mohlo vyjít. To mě určitě povzbudilo do další práce a byl jsem moc rád, že to nakonec dopadlo.
Symbolicky to vyšlo, že jste byl zrovna doma, když se smlouva „dopekla“. Muselo být příjemnější vychutnat si ten pocit s rodinou.
To je pravda. Ještě navíc se týden předtím vrátil taťka, kterého jsem neviděl šest měsíců. Vyšlo to tak, že jsme celá rodina byli doma pokupě. Prožít tyhle momenty doma s rodinou je vždycky úplně to nejvíc, co člověk může zažít. Já jsem moc rád, že jsou tady pro mě každý den.
Foto: Twitter UConn Men's Hockey
My jsme to snad zatím ještě nikdy nezmínili, ale váš táta má hodně zajímavé povolání…
Je kapitánem nákladní lodi mezi Austrálií, Čínou a Japonskem.
Upřímně, nikoho takového jsem ještě nepotkal. To jste se moc nevídali, i když jste hrál ještě doma.
Přesně tak. O to víc si užívám tohle léto, že jsme všichni doma a můžeme spolu trávit čas.
Univerzitní kapitola se pro vás tedy definitivně uzavřela?
Teď ještě studuju, snažím se dodělat bakaláře, kterého bych měl mít buď v srpnu, nebo v prosinci hotového. Ale hokejově určitě, na školu se vracet nebudu. V září pojedu na kemp a uvidíme, jak to dopadne.
Co vlastně studujete? A jak vám to jde, respektive šlo?
Komunikaci. Šlo mi to v pohodě, v rámci možností. Jaký jsem tomu věnoval čas, tomu odpovídaly i výsledky.
„Univerzita byly tři nejlepší roky mého života, protože jsem poznal spoustu lidí, kteří mi do života dali hrozně moc.“
Nemám přesnou představu o tom, jak jsou které univerzity v zámoří náročné. Ale třeba Tereza Vanišová říkala, že to moc těžké není.
Souhlasím, tohle určitě podpořím. Škola jde pojmout dvěma způsoby. Jeden způsob je ten, že tam jdou lidi opravdu studovat a vyrostou z nich lékaři, právníci, byznysmeni a další. A pak je ten druhý způsob, který je nám sportovcům asi bližší, protože naší prioritou je přece jenom hokej. Já jsem si vybral komunikaci a nebylo to nic těžkého.
Škola respektuje to, že z vás „mají“ být hokejisté, a nepřitěžuje vám?
To je pravda, ale zase na druhou stranu nemáme žádné výhody, co se týče úkolů nebo zkoušek. Ale když chce člověk dělat něco lehčího a mít víc času, tak tu možnost má.
Pamatuju si, že jste se moc těšil na společenskou stránku. Splnila vaše očekávání?
Jasně, užil jsem si to. Univerzita byly tři nejlepší roky mého života, protože jsem poznal spoustu lidí, kteří mi do života dali hrozně moc. Je pro mě strašně důležité, že nám to kamarádství vydrží i dál. Protože lidi, které kolem sebe všichni máme, jsou ve finále to nejdůležitější. Ať už to jsou kamarádi, rodina, nebo trenéři. Kontakty se neztrácí.
A vy nejste žádný stydlivka.
To ne, no (směje se).
Všechny tři roky jste na škole strávil po boku Jáchyma Kondelíka. On zůstává, že?
Ano, zůstává. Doufám, že se ke mně potom připojí a budeme zase pokračovat spolu.
Nashville vás draftoval rok po sobě, takže by to krásně pasovalo…
Přesně tak!
Užili jste si to spolu?
Určitě. Jsem hrozně vděčný, že jsem tam s Kondelem mohl být. Myslím, že to hrozně zjednodušilo tu cestu nám oběma. Přece jenom mít tam českého kamaráda, a dost dobrého kamaráda, je plus. Spolu jsme řešili všechno, celé tři roky jsme spolu bydleli. Bylo to pro nás oba super a teď je to jeden z mých nejlepších kamarádů.
Z hokejové stránky každého praští do očí, že jste letos za svůj tým odchytal úplně všechny minuty a loni téměř všechny. Jasně, mnohdy je brankář jasnou jedničkou, ale snad nikdy až takhle jasnou. Vysvětlíte mi, jak je to možné?
To je otázka spíš na trenéra (usmívá se). Ale ne, my jsme byli domluvení, že když mi to v rámci možností půjde, tak chytat budu a prostor dostanu. Jsem jenom rád, že to trenér dodržel, že se mi dařilo a on neměl důvod do toho sahat. V minulé sezoně jsem nechytal jeden zápas, letos už jsem chytal všechny. Na to, že bych nebyl vytížený, si rozhodně stěžovat nemůžu. Ale musím říct, že i ostatní gólmani to brali super, neházeli mi klacky pod nohy. Myslím, že respektovali to, že mi trenér věří a že mi to relativně šlo.
Přitom jsou dva z nich starší.
Ano, ale i tak to brali úplně v pohodě.
Musíme ale říct, že sezona NCAA má velmi málo zápasů. My tady řešíme, že hokejista musí co nejvíc hrát, aby se vyhrál. A u vás tým absolvuje maximálně čtyřicet zápasů, pokud postoupí na šampionát. Opravdu vás tolik posouvá trénink?
Ano, trénink. Myslím, že ten čas, co strávíme trénováním, ať už je to zdokonalování individuálních činností na ledě, nebo v posilovně, člověka hrozně posune. Jak říkáte, že každý chce, aby se vyhrál, tak tam jde hlavně o kvalitu, ne o kvantitu. Každý víkend jsme hráli dva zápasy, které prostě měly kvalitu a museli jsme se na ně připravit. Věděli jsme, že když prospíme prvních deset minut, už se to bude blbě otáčet. Možná je někdy lepší mít méně zápasů, ale mít je kvalitní a pořádně trénovat. Samozřejmě v dospělých je to už jinak.
Jasně, ať nechodíme do Evropy, tak je to rozdíl i proti zámořským juniorkám...
Na univerzitě je to ještě dané i tím, že v týdnu nejdou zápasy hrát. Nejde to se školou skloubit jinak než dát zápasy na víkend.
„Je super být v mládežnických reprezentacích, ale vůbec nic to nemusí znamenat. Když člověk nebude pracovat, tak stejně narazí. A když ten, kdo není v repre, bude pracovat víc, tak ho předběhne a dostane smlouvu.“
Sledujete kluky, kteří se z univerzity vyloupli do NHL? Letos se v závěru sezony zadařilo třeba Coleovi Caufieldovi.
Určitě, ta jména znám. Nejvíc mě udivuje Cale Makar z Colorada, protože proti němu jsem měl možnost rok hrát. Když pak vidím, že to, co on dělal s námi, dělá úplně s každým v NHL, tak je to hezký pocit. Že jsme nebyli jediní, z koho si dělal srandu (směje se).
Mezi brankáři teď zaujal zase Spencer Knight.
Se Spencerem se známe, tomu rozhodně přeju, ať se mu daří. Je to skvělý kluk a myslím, že za ty dva roky na univerzitě všem ukázal, že na NHL má. Šanci si určitě zaslouží.
Když mluvíme o krocích do nejlepší soutěže, tak se musím zeptat na český ročník 1999. Jak moc vás těší, že už dvanáct hráčů z něj má smlouvu v NHL?
Celý ten ročník byl skvělý a měli jsme tam kluky, kteří už teď hrají. Chýťa, Záďa, Neči… Je to super a myslím, že je to pro náš ročník dobrá vizitka. Dlouho jsme spolu pracovali, dokázali jsme vyhrát Hlinku a vždycky jsme byli skvělá parta. Táhli jsme za jeden provaz.
V čem byl ročník 1999 výjimečný? Kde nabral svoji sílu?
Po Hlinkovi už vám to ale na mezinárodním poli na žádný úspěch nevyšlo. Vám osobně třeba ani nominačně, na dvacítky jste nejel. Ale to je znamení, že mládežnická mistrovství nemusejí odrážet kvalitu ročníku.
Přesně tak. Je super být v mládežnických reprezentacích, ale vůbec nic to nemusí znamenat. Jestli to člověku pomůže na draft, to je možné. Ale ve finále, když člověk nebude pracovat, tak stejně narazí. A když ten, kdo není v repre, bude pracovat víc, tak ho předběhne a dostane smlouvu. Vždycky je to o té práci. Já jsem v hlavě určitě neměl to, že když nepojedu na dvacítky, tak se mi zhroutí svět. V tomhle jsem měl i štěstí, že jsem byl na škole, měl jsem jasně daný plán, co chci dělat, a nemusel jsem po každém roce řešit něco nového. Dvacítky jsou super a všechny mládežnické reprezentace jsou super, ale nic to neznamená.
Foto: Juniorský hokej
Ještě mě zajímá jedna věc ohledně školy. Vím, že jste měl od rodičů dané, že na ni musíte myslet. Ale od jaké chvíle už jste to měl sám v sobě?
Asi po prvním roku v Americe. Ještě jsem byl trochu lenoch, ale pak jsem se dostal na univerzitu a měl jsem s nimi ústní domluvu, že tam půjdu. A ještě do toho vyšel draft, kde mi Nashville řekl, jak se jim hrozně líbí, že chci jít na školu. To mě asi trochu dokopalo k tomu, abych přestal být líný a začal se na ni soustředit.
Říkáte, že se do Ameriky vracíte až v září. Co vás čeká do té doby?
Budu trénovat tady v Hradci. Mám štěstí, že jsem se mohl chystat s áčkem. Jako kondičního trenéra mám bráchu Filipa Chytila, s ním pracuju a budu dál do doby, než odletím. Pak uvidíme.
Jak by pro vás mohla příští sezona reálně vypadat? Máte v hlavě nějakou představu?
Já tajně doufám a pracuju na tom, abych udělal farmu a popral se tam o místo. Uvidíme, jaké budou mít plány oni a jestli nepřivedou další gólmany. To všechno zjistíme v září.
Panuje v organizaci velká konkurence na brankářském postu?
Je tam dost gólmanů. Teď byl ještě draftovaný Askarov z Ruska, který tam zatím nebude, ale za rok se tam určitě bude soukat. Konkurence teď už bude pořád. Ale to i kdybych hrál kdekoli. Konkurence v chlapech už je obrovská a brána je jenom jedna. S tím všichni jdeme do kempu, a potom už je to jenom na nás.
Foto: Jan Vavřina, mountfieldhk.cz
Share on Facebook
